what more to say

Bylo to řečeno. Již tradičně ve dvou větách. Přesně tam jsme se posunuly. Nemáme co říct. Nemáme si co říct.
Po fiasku v rádiu jsem s tím sekla, ale uběhlo pár tejdnů a jsem zpět. Stýskalo se mi. Bitchbook alespoň z mýho pohledu a úst nekončí. Přežila jsem laryngitidu, rozchod, erupci, přežiju. Když ostatní hází ručník do ringu, někdo musí zůstat. Už jsem tu nechtěla bejt, ale takovou radost vám neudělám.
Otrávily to starosti všechních dní, otrávila jsem to já, nepochopení, upperkomunikace, nechuť s tím něco dělat. Budeme si chvilku hrát na dětičky s bábovičkama v písku. Veselou podívanou. Protože já se za maminkou vybrečet nepůjdu.

A to je konec vážení

Tády dády dá.

Stejně už to skoro nikdo nečetl. Ale abyste to věděli, pokud se nic nezmění, na tomhle blogísku se už nic nového neobjeví.

Bylo nám ctí.

Jsme ostudy

Né teda, že bychom se zrovna styděly za sprostá slova a odhalené podvazky. Měly bychom se stydět za to, že tady nic nepíšeme. Jako kompenzaci prosím přijměte toto video, z dnešního večera.

Nedávno jsem se několika náhodně vybraných jedinců ptala na to, jak si představují dámské jízdy. Tak tady máte zhruba odpověď:

Řekni, co ti lidi chcou...klišé

Říkat si můžeš, co chceš, ale ono to bude stejně jedno. Protože lidi sami neví.

Původně jsem chtěla pojmenovat tenhle článek Řekni, co ti chlapi chcou, ale pečlivou, asi dvousekundovou úvahou jsem došla k závěru, že to není problém jenom chlapů. Jo, tohle je problém tak nějak povšechný.

Takhle - ideální žena je prý divoká milenka, věrná manželka, taky matka a pravděpodobně i služebná a podobně. Ke každému tomu slovu si dodejte nějaké vhodné adjektivum a dostanete takový ten oblíbený blábol. O co mi jde. Protože se to tak říká, a protože v tomhle jsme my ženské vyloženě blbé, tak nám tahle věc způsobuje zásadní problémy. Ne jenom tahle konkrétní věc, ale obecně všechny tyhle debilní nároky kladené společností a ženskými médii.

Úplně pomiňme skutečnost, že nám tady radí abychom uklízení řídily podle fází měsíce

Nemám doma žádný časopis pro ženy, abych to mohla dokázat na něm, ale servery určené pro nás stačí bohatě.

Tady se dozvíme, co chtějí muži, nebo počkat, tady? Ne, tady se dozvíme jedinou pravou tvář veliké pravdy!

Hromada sraček protkaná jednou statistikou. Kdyby to bylo aspoň zábavně napsané. Já jako vím, že na všechny lidi jsou dneska kladeny šílené nároky, a je těžký se v tom zorientovat. Takový chlap taky dneska nemá nic jistý.

Po chlapech se dneska chtějí věci z ženského spektra záležitostí a po ženských zase ty mužské. Pak to dopadá tak, že je internet narvaný servery, kde se snaží z žen vytvořit internetovou verzi Stepfordských zombies. Budu mít hubené vypracované tělo, naučím se tisíc triků v posteli, budu mít skvělou kariéru, udržím si báječného muže, budu vyrovnaná, sebevědomá, dobrá matka a budu taky skvěle vařit.

U mužů je to jiné, musejí rodinu uživit, musejí být mužní, ale přitom být citliví a empatičtí, musejí nás dovádět pravidelně k orgasmům, musejí mít namakané tělo, namakaný stroj, nekonečnou výdrž, spoustu peněz, poslouchající manželku a vychované děti.

Z nás žen se dělají slepice a z mužů bezmozci. Mrdat.

Podej prst, sežerou celou ruku a budou chtít víc

Dnes mezi vedlejšákem, který mě již (doufám) brzy bude živit, fascinací nad set top boxem, který umí přehrát pořady, které běžely tři hodiny zpátky a můžete si přeskakovat dle libosti (já vím, TiVo bylo v Sexu ve městě tak před deseti, možná dvaceti lety a teď to mám i já, ha-há!) a chardonnay. Dobře, neměla bych na antihistaminy a benzodiazepaminy pít, ale.. Dneska by to jinak nešlo.

Sama doma. V novém bytě. Mám úzký parapet, takže nemůžu odkládat talíře a nosím je do dřezu. Zhasínám a zavírám dveře. Unbelievable.

Jsem odstrčená v Bystrci. Oficiálně mám neschopenku a zaměstnavatel se mi vysmál. Dva dny v podstatě nemluvím a cítím, jakoby se mi v krku rozlévala ta nejhustší smetana, kterou nemají ani v rakouskejch Alpách. Bála jsem se pravdy, že když budu dál ječet, přijdu o hlasivky. Přijdu.

Tohle má být ale post o tom, když chcete někomu pomoct a on se vám na oplátku za odměnu vysere na hlavu. Dělám to v podstatě celý život. Moc dobře si to uvědomuju. Důvod, proč to dělám dál a pokaždé se spálím je, že si chci dokázat, že mě za to jednou bůh a království nebeské nebo karma nebo stát odmění. Pokaždé, když vidím příležitost někomu pomoct, rozšířit kontakty, splést sítě, rozdělit benefity mezi všechny strany, setkám se se zářivými úsměvy, rádoby kamarádstvím, probděnými dny i nocemi (? kurva, jak se to skloňuje, ghaá) a výsledným výkalem na mé hlavě, sežranou rukou, vyjebáním, nazvěte to, jak chcete.

Čím víc mě v mládí kopali do hlavy a říkali, že ze mě nic nebude, tím víc vyhledávám příležitosti, kde zasáhnout, vylepšit, vyzdvihnout nebo jen pomoct. Jenže, stejně jako táta, který se rozhodl ze zedničiny přejít na živnostníka, stavěl na první pohled zuboženým babičkám baráky na zálohy a doslova splakal nad výdělkem a fakturama, tak i já jsem naiva par excellence. Velký voči, prázdný ruce.

Příkladem: děláte děvěčku, ne-li děvku pro všechno od začátku projektu, manažerské i dělnické práce, s tím, že čekáte, že jakmile se projekt vyhoupne nad nulu, někdo vás ehm.. ocení. Zvlášť, když už trochu neuroticky opakujete, že nemáte na nájem. Nebo, že když se máte po celodenní směně táhnout na akci, kde máte lidi zabavit, tak budete mít nachystanou techniku. Ne, nebudete. Stres z práce plus nula času na jídlo plus nekvalitní jídlo z mikrovlnky plus hlava mimo nad večerem plus vysrání se na minimální požadavky z mé strany se rovná ožralá hladová já poblitá na zemi a na dně. Nebo když někdo odpadne a vy zrovna ležíte ochraptělí s nateklými hlasivkami, tak na zavolání musíte přiběhnout, zařídit to a ono a tamto a v závěru je jste ohodnoceni jako průměr, který své povinnosti nesplnil.

A to jsou ty chvíle, kde si škubu vlasy, buším vzteky do stehen, brečím, nebo jen ležím v šeru rohu pokoje, protože podle těch všech nestojím ani za hovno. Každý si bere moje know-how, vyždíme ho a vyliská mi s ním ksicht. Slovo dá slovo, a po odvedené práci jsem flákačem, feťákem, nespolehlivou hysterkou nebo konfliktní krávou. 

A jak jsem řekla, čím víc vás někdo udupává do země, tím víc toužíte vyrůst a zazářit. Jedna mínus bylo doma důvodem k povyku. U maturity jsem byla už tak laxní, že mi bylo jedno, že mám čtyři dvojky. Kamarád dostal za maturitu Alfu Romeo, já stovku. To mi nevadí. Vadily mi ty kecy, že "ty to nedáš". Bývalý, který ve svém oboru září jako kometa, i když ve třiceti bydlí u maminky, mi neustále dokazoval, jak moc je důležité být vidět. Slyšet. Být. Snažila jsem se až tak, že mě do poslalo na kapačky. Teď mám přítele a vedle jeho osobnosti a charakteru si připadám jako shnilá troska, i když on tvrdí (a moje psýché ví), že tomu tak není. Zoufale se snažím vyniknout, být viděna, slyšena, oceněna, pochválena. A i když je důvod, každý vás radši vypeskuje nedostatky, než aby otevřel zkurvenou hubu a pochválil vás.

Mám se donekonečna užírat touhou bejt za hvězdu za každou cenu a hlavně zdraví, nebo mám radši zobat prášky na palici a nechat si vysvětlit, že hovno jsem a hovnem zůstanu? Já nevím. Občas se objeví někdo, kdo mi řekně pár milých slov a já mu to nevěřím. Krom mě to teď řeší dva lidé, kteří nepatří mezi mé blízké přátele, ale vzhledem k tomu, že řeší apriori stejný problém, cítím se jim být velmi blízko. A ti dva to vzdávají. Nerezignují na funkci, chtějí rezignovat na život. 

Nezapomenu na to, jak jsem umírala na otravu oleandrem a jak jsem pak první den mimo nemocnici koukala na to, jak je skvět krásnej. Ale vy mě a ty další pořád bodáte do zad a říkáte "chcípni, ty sračko!" 

Přestaňte už s náma vyjebávat. Nemusí se stát až tak moc, aby někdo vyjebal s váma.

Dneska ani nedopiju flašku, zapiju si neuroly a usnu sama ve studený posteli. Nechci přemejšlet.

A tak se od sebe odloučili, kmet a muž, smějíce se, jako se smějí dva chlapci. Ale když Zarathustra byl samoten, promluvil takto k srdci svému: "Což je to možné! Tento stařičký světec ještě ani nezaslechl v svém lese, že bůh jest mrtev!

Já jsem se moc nesmála. Respektive jsem bulela, ale až úplně v přízemí. Bulela jsem dlouho. Bulelo nás víc. Bulela jsem na 4 lexauriny a dvě dvojky rulandy, bulela jsem matce do telefonu a ta na mě syčela že to věděla, ať už se na to vyseru, že jednou bude muset vydělávat každej, že jsem na to stejně srala a k čemu by mi to bylo a že jí nikdo zadarmo taky nic nedal. Pak jsem ještě chvilku bulela a pak jsem něco jedla a bylo to dobrý a pak jsem usnula.

185 pracovních hodin v červenci, 205 v srpnu. Něco kolem 360 otázek. 5. září. Štěstí není můj kámoš, prostě jsem si to do hlavy nenacpala. Ke všemu jsem něco maličko kvíkla a čučela do desky stolu. Nejsem bakalář a nejspíš ani nebudu. Je to moje vina, a rodičů a komise a boha a vedení v práci a všech. Když se matka po prvním neúspěšným pokusu na státnicích rozbrečela a nemluvila se mnou měsíc, připadala jsem si jako nejhorší člověk na světě. Ale to mě ještě nechala chvilku někde bydlet a dala mi jíst.. Teď si připadám ještě hůř. Jakoby mě něco vyžralo zevnitř a ta díra hrozně bolestivě pulsuje. Před očima mi běhají písmena Times New Roman ze čtených okruhů, linie tužky, jak jsem 30 hodin bez spánku v kuse zuřivě črtala poznámky, blikající okýnka ráno z Facebooku se sloganama "Ty to dáš!" a všechno to rozmazává slaná voda, protože mi všechno přijde na hovno. Každej další krok jakoby byl zbytečnej. Najednou nevím, čím jsem, čím chci být. Přitom je to taková prkotina, že.

Šla jsem dneska podepsat smlouvu na nový byt a je daleko, je krásný a je můj. Nic. Zejtra mi dají iPad. Nic. Za tejden jedu velet na Zaškolovák. Nic. Další tejden dělám DJe na vysněný Flédě. Nic. Nic. Nic. Vyléčil by to úsměv od maminky a ranní vůně Jihlavanky, kterou táta nestíhal dopít, když šel do práce. Jenže já už se tam nevrátím.

Hrozně bych chtěla, aby se mě tahle nanicovatost a misantropie nedržela moc dlouho, ale vzhledem k tomu, že mám teď tři dny včetně víkendu za sebou celodenní a v tom žádnej čas, kde bych si mohla zalízt do krabice a celou ji zmáčet slzama a rozkousat na cucky, tak se trochu bojím, že se z žalu utopím v kýblu na mop.

A jak pravil Zarathustra, si poslechněte v intru WWWček, které si půjčil od Strausse a vy všichni pravte víc, než máte, ať jste všichni otitulovaní a můžete si na mě ukazovat a smát se mi, nebo mnou pohrdat, nebo co se vlastně s takovejma neúspěšnejma absolventama filosofie dělá. Bůh je mrtev. (Nietzscheho jsem nečetla, jen jsem ho měla důležitě položenýho vprostřed knihovny)

Life's a Bitch and the you die. Oh, really?

Jsem vytočená, naštvaná a ublížená. Vzteklá a zoufalá.

10 dní do státnic a já neumím nic. Pamatuju si trochu toho, jak to bylo s Abrahámem a Sárou a s Lotem a jeho incestníma mrchama dcerama. Neleze mi to do hlavy.

Porušila jsem aspoň dva zákony a rozbila si obě kolena. Marcel se tomu hořce smál a já hořce pláču a stydím se pokaždé, když si slupuju mokvající strupy.

Už se nesměju ani memům na 9gagu, protože mě u toho nachytali v práci a pohrozili: ještě jednou - A! A druhej den jsem pro změnu zaspala do práce. Rovnou jsem se zeptala, jestli si mám sbalit věci. Vedoucí řekl "co blbneš?", vedoucí řekla "měla jsem sto chutí ti říct, že jo". Brzký konec trojnásobného zaměstnance měsíce?

Popřála jsem mamince k svátku a ona mi řekla, že mi stejně jako studentovi přispívat nebude. Ptám se vás, sociálko a morálko, jak se píše trestní oznámení na rodiče pro neplacení dvou tisíc výživného?

Před třema měsícema jsem vyhrála kontaktní čočky a iPad, jenže technici z podpory se furt vymlouvají, že neví kdy a kde to předat, takže si s mírným zánětem levé spojivky živořím u noteboočku a představa, že můj křivolaký ošklivý genetický profil bude aspoň chvíli krásný a arogantní jako mac spratek, jak bude moje malá dlaň svírat půl centimentru tenkou hovadinu, po které se matlá mastným prstem, se rozplývá s dalším hlenem, co mi kape z levé spojivky. "Ne, my máme dovolenou, takže až v září", řekli výherkyni z května.

Za měsíc máte státnice a my vám dáme 205 pracovních hodin, slečno. Přesčasy proplatíme. Rozhodla jsem se dopomoct si malým dopingem. Nepřišel. Nepřijde. Deset dní. Tik tak. Jídlo chutná jako polystyrén a houba na nádobí nacucaná odstátou vodou. Někde tu furt sídlí kámošky odctomilky. Sladím si kafe! Jdu si lehnout a v hlavě gilgul, olam tikum, Maimonidej, Chasidej Aškenaz, Haskala - a co je kurva halacha, ajo a agada a TNK, 727-699 Chizkijáš, 622 Jošijáš, supr. A to jsme, prosím, u Judaismu. Nehledě na to, že kolem chasidismu se každej jmenuje Chasid a kolem zbytku Moše. Dneska začnu s islámem. To se to pomele. A na do čtvrtka nechť zvládnu celé křesťanstvo. Prosím, ať si vytáhnu Tudorovce. O kozách Anny Boleynové bych mohla vyzpívávat až do vysokého cé. A ztroskotám u současné sociální antropologie.

Státnicové kalhoty jsou mi těsné. Asi jsem přibrala tři kila. Chci dopnout ty zlaté šaty, co jsem našla u popelnice. Nedopnu je PŘES PRSA. Bývalý mi kvůli nim píše sprosťačiny a mně je ze sebe pak na nic. Den po státnicích mám nástup na měsíční členství do BigOneFittnessClub. Ne kvůli tomu, že je tam klid, čisto a posh. Ale proto, že až po hodině doběhnu, zalezu si na dvě hodiny do wellness zóny a pak krásně usnu i bez dvou lexaurinů, hypnogenu a sklenky chardonnay.

Já se od každýho něco naučím, slibuju. Budu se učit natajno v práci. Budu se dívat jen na dva díly Nip/Tuck denně - u jídla (které je jedno) a před spaním (než zaberou psychofarmaka).

Prosímvás, už mi ten titul dejte, nebo já skočím z pátýho patra z okna a nekoupím si xboxy a nikam se nepřestěhuju a to bude konec, tádýdádýdá.

A po religionistice se seberu a půjdu na diplomovaného farmaceutického asistenta.

                                                                Radka Vítková, v Brně dne 27.8. 2012

 

Vždyť ti nikdo nic neudělal

Myslela jsem, že to přes noc a den vyšumí, ale nevyšumělo.
Mám několik šovinistických kamarádů. Původně jsou to kamarádi mého muže, ale po tolika společných letech je počítám k těm svým. Respektive k našim společným, kterých je možná až příliš.
Čas od času to prostě nevydržím a vypěním. Naposledy včera večer. Když vám někdo v podstatě řekne, že ženská se nehodí ani k plotně, protože ženské neumí vařit, a vlastně se nehodí ani k jiným věcem, nedejbože aby se někdy pokusila zavelet chlapovi, rozhodně vám to na sebevědomí nepřidá. Obzvlášť ve chvíli, kdy jste jediná ženská mezi samými chlapy a nikdo z nich se vás slovem nezastane.
Zkoušela jsem debatovat, ale bylo to k ničemu. Co pak můžete dělat?
Když se zvednete a odejdete, okamžitě se stanete terčem posměchu a vtipů, jak ženské nedokáží snášet pravdu, jak se urážíte a podobně.
Když zůstanete a budete se tvářit nepříjemně, co chvíli na sebe pánové začnou významně pokukovat a dělat si srandu z vašeho muže, že to teď bude mít doma těžký.
Když zůstanete, spolykáte svou hrdost a budete se tvářit, jako že se vlastně nic nestalo, zdánlivě bude všechno v pohodě. Jenže trhat na kusy sebeúctu, kterou jsem pečlivě budovala vlákénko po vlákénku v posledních pěti letech, to zatím ještě nedokážu bez následků.

A pak se vás na cestě domů muž zeptá: "Co se děje, proč jsi nasraná? Vždyť ti nikdo nic neudělal..."

Líná huba, holá prdel

Dospělcem nesnadno, leč rychle. Kdokoli nazval maturitu zkouškou dospělosti, kecal. Mnohem těžší bylo udělat řidičák nebo zkoušku z judaismu. Doteď jsem spílala všem nahoře i dole, proč jen nejsem rozmazlené dítko zazobaných rodičů, a teď přemýšlím, jestli to v závěru není dobře.

V rodné hroudě to byla vždycky hra o trůny, ale tak stalo se a takmer kukaččí matka mě pařátem vydrápla z hnízda, jako by se nechumelilo. Omílající, že dvacetiletého spratka nebude živit ni šatit, ač zákon o výživném pro chudáka studenta hovoří jasně, spakovala mi krámy do komůrky na vysavač a zabouchla dveře od obýváku.

Když spadnete na hubu, tak můžete zůstat ležet, ale taky nemusíte. Téměř současně s padákem od rodičů si se mnou vyleštil boty chlap, se kterým jsem si hrála na vztah pět let. Teď, po hektolitrech slz, tubách spolykaných ibalginů a kdečeho, několika hodinách u psychokouče a opravdu nezbytné podpoře od hrstky přátel nelituju ani jednoho. Do vztahu jsem skočila jako náctileté tele a chodit s maminčiným mazánkem, když to máte ostrý doma, je skrytá hrozba. Postupem času jsem se smířlivě degradovala na ubulenou trosku, která v poslední fázi neměla žít pro co jiného a nechala se kopat jen pro pocit, že někomu patří. Nebudu ublíženecky kydat špínu, ale já potřebuju mít pocit, že sdílím s inteligentním člověkem, který mě nechá dýchat a nebude zatvrzele opakovat, že ženská patří k plotně..

Nesčetněkrát jsem si přála, aby na mě spadl kus stropu nebo mě sežrala rakovina zaživa. Teď si už kolik měsíců cukruju s emoboyem z plakátu, na kterého jsem zbožně civěla dva roky (Prokeš nebo kdo ti žehnej za tu svatou trpělivost!), vybojovala jsem si práci, kterou jsem chtěla a konečně, prvního září se stěhuju od jelimana, který si z bytu udělal squat a ubytovnu pro bezprizorní ožralce.. A hned do vlastního! Nebudu lhát, že mám ze stěhování stejnou hrůzu jako z kadeřníků, a úryvky typu "je tam 6 spolubydlících, pejsek a všichni jsou móóc fajn" mě přivádí ke kómatickým mdlobám. Jsem mistrem vyhrocených situací. Stačilo se pořádně vytočit, sednout k internetu a z deseti různých inzerátů klapl první, na který jsem volala. Krásný velký byt, daleko od otravného brněnského ruchu. Bez pesjků a bez móc fajn spolubydlících.

Emoboy není vůbec emoboyem. Je tak optimistický, až ho mám kolikrát chuť svým šklebem praštit po zrzavé palici. Brečela jsem, když mi maminka řekla, že se nemůžu vrátit, když mi ukradli všechny peníze, když jsem měla horečky a nemohla na státnice. Tvrdil, že se všechno zlepší. Ne, že by to věděl, ale ono se to fakt zlepšilo. V soutěži jsem vyhrála kontaktní čočky na rok, které potřebuju jako sůl, a k tomu přidali iPad. Splnila jsem si několik "must-have" snů, mezi které patřilo modelkování Iron Fistu, pořádání koncertu pro kapelu, kterou miluju, limuzína, pořádná práce, praví přátelé a pocit, že nejsem úplně k ničemu (a několik věcí, které nemůžu napsat, abych vám nekazila morálku). Jeden psycholog mi jako pařezu vysvětloval, že nemůžu být pořád nahoře, jinak bych si toho nevážila.

Žít se šrámy od lásky, která se tvářila jako forever, rozbitou lebkou od vlastních rodičů, alergií na lepek a závistivým okolím není bůhvíjaká prdel, ale ty chvíle, kdy dostanu pochvalu v práci jako nejproduktivnější zaměstnanec měsíce v sobě, kdy se práce ani nedá sehnat, smlouva na čtyřicet metrů vlastního prostoru se stromy za barákem, levné víno s bitchbook děvkama u bezduchých komedií a naprostá shovívavost a podpora v dobách nejtěžších, morčecí přítula a největší idol brněnské emo scény vedle mě v posteli, kdy ze spaní mele něco o poskytovatelích internetu.. To ti nezaplatí ani mastercard.

V den svých narozenin na Napříč večírku s blonďatou Pammahone a nepokřtěnou da bič Nikčou.. Jen Královna Bitche chybí, ale to jí ještě vytmavíme! Ne, nižší podpatky neměli. Koncem května se totiž víc než hodí chodit v apartním kloboučku, liščím šálu a křiváku, tentokrát bohužel bez zvracení ústřic do kyblíku na šampaňské..

No ale to se přece nedělá!

Svazováni(y?) nesmyslnými pravidly, která mají určovat to, co je správné. Neřídit se jimi hned nemusí znamenat, že jste úplnej hipík nebo punkáč. Budiž jsem toho důkazem. Vyděděna ze slušné společnosti? Možná. Mami, nečti to.

Nenosím spodní prádlo. Ani pravidelně. Co by si o tobě pomysleli, kdyby tě vezla záchranka a ty bys neměla sladěný kalhotky s podprsenkou? Ale no tak. Kdyby se v polyesterových gaťkách denně neorosilo tolik slečinek, zaměstnanci značky Canesten by neměli práci. (Omlouvám se svému gynekologovi, že tak fejkuju a před ním si ty kalhotky cudně sundám, jinak by mě hnal svinským krokem k urologovi, že si v mínus deseti štráduju pod sukýnkou jen tak halabala.)

Nejsem žena, manželka a matka. A velmi pravděpodobně jí nebudu. Představa, že nebudu v práci scrollovat 9gagem, dívat se na southpark a hrát videohry, ale počítat dny do ovulace, kypět hormony, nakupovat výbavičku a nedejbože nechat sát prsa někoho v mé genetické linii mě děsí a děsit nepřestává, ať si vedle mě biologické hodiny odbíjí třeba pět minut po dvanácté.

I přesto, nejsem kráva a nebudu se vymlouvat, že neumím vařit. Polotovary ani prase nežere a domácí polívka často nezabere o moc víc času a umu než ta vysypaná ze sáčku, obohacená glutamanem. Že se můžou gastronomické choutky stát jemným donucovacím prostředkem i zdrojem obživy snad v pohlreichovské době netřeba dodávat. Chlap, který si neumí uvařit je ajťák, a ženská, která si neumí uvařit je prostě kráva. A navíc je čeká rakovina tlustého střeva nebo tak.

Nadávám, piju a fetuju. Co bych to byla za bohéma a psavce, kdybych to nedělala. Tenhle svět je jeden velkej stres, a protože mě pán Ježíš na kříži ani chechtající se Buddha neukonejšili, občas se potřebuju vyřvat jako skladník poránu, občas si potřebuju smíchat mozkomíšní mok s vodkou a když nemůžu spát, bolí mě hlava, nebo nevím, coby v OBI, šňupu lexaurin, zapíjím ibalgin 800 šampaňským a většinu mezi tím taky. Jsem svobodný, studující, pracující a trpící občan tohohle státu a znám pořizovací ceny i spotřební daně.

Nejsem promiskuitní a nepředstírám orgasmy. Zpovědi z Bravíčka mě nechávaly chladnou, takže jsem se v mládí nehnala za ničím, krom vlastního potěšení, a i když se to nezdá, moji exmilenci by se dali na prstech jedné ruky spočítat. S milenkami už je to na malou násobilku.. Žádná z mých cest nebyla lemována jednonočními vztahy ani anonymními muchly v uličkách; i přesto nikoho nesoudím a jsem otevřena všemožným debatám a inovacím. Když milenec stojí za prd, tak mu to řeknu a pustím si porno.

A to je stejně asi jen třetina všech těch odporných nectností, kterými se netajím a do budoucna tajit nebudu. Možná by někdy neškodilo trochu té globální upřímnosti i od vás, moji milí..

Kač, kač, kač, kačena!

Dneska to nebude o zvířátkách. I když asi vlastně jo.

Když projedete naši pipigalerii, zjistíte, že jsme si udělaly fotky v koupelně a u toho jsme špulily držky. Věřím, že všichni ví, že to není náš styl.
Holky, co si myslí, že kačeří ksicht je roztomilý, bych poslala na výlet z útesu. Bez padáku, ale za to se závažím na nohách. Tohle se mnou sdílejí lidé napříč celým světem. Ne vážně - kačeří ksichtíky nejsou roztomilé, stejně jako mejkap s odstínem nutelly a dvacet vrstev řasenky. Většina lidí v mém okolí zastává stejný názor, takže předpokládám, že v tomto směru není zapotřebí dělat osvětu.
Snad jen nějaké naučné video na toto téma:

PMS III

Poslední dobou jím tak nějak líp. Ne, nepředstavujte si mě s aktívií, ani čímkoliv jiným, co by mělo Bifidus Esencis. Přestala jsem se akorát přežírat a začala dodržovat takové ty klasické a správné návyky, jako malé porce, víckrát denně. Když mám chuť na sladké, tak si koupím kus ovoce a ne tatranku.


15. května vyšlo Diablo III. A je to tak kurevsky dobré, jak jsme doufali. Nejprve jsem si samozřejmě vyzkoušela obdobu sorcky (wizzarda), ale zjišťuju, že mě asi nejvíc chytl witch doctor. Ten je prostě hrozně zhoubovaný. Ženská verze je taková klidnější a míň na drogách, ale pořád drsná.

Včera jsem měla k snídani Piknik a ke svačině chipsy Lay´s s příchutí grilované slaniny. Místo svého obvyklého ovoce jsem si po hlavním jídle dala ještě polívku. A doma? Doma na mě čekala dvoulitrovka coca-coly. Chvíli jsem bojovala se svědomím, ale ta chuť, to nutkání bylo silnější.

S lahví coly na stole a rohlíkem s nutelou v ruce jsem si sedla ke komplu. Zapnula jsem Diablo III a s největším potěšením jsem zabila Skeleton Kinga. Dlouho mi někdo nepřivodil na tvář takový potěšený obličej. (nepočítám chlapa, který, když se snaží, tak jsem potěšena nad míru. Jako tuhle v sobotu, to je ale jiný příběh)

"Chcípněte! Chcípněte vy svině zombíkovský!"

Tohle mi udělalo dobře. Sladká chuť vítězství a ještě sladší chuť nutely na jazyku. Jsou dny, kdy je čokoláda zkrátka lepší než ovoce.

Byly jsme u toho!

ACHTUNG, ACHTUNG!
Je to tak. Princezna měla best fake wedding birthday party ever. Chcete vědět víc? Důkaz místo slibů?

Tady to je. She was awesome.

Princezna a Emoboy. Tour de Brno dans la limousine.

 

Pre-manželské objetí

Nevěsta a družičky. Ještě ovšem ne všechny

Manželský přípitek

Vázání střevíčku je pasé. Nevěstám se dnes líbají nohy.

Hosté. I ta limuzína se za námi ztrácela.

Motherfucking rich bitch!

Družička no. 4. "Já tady vůbec nejsem..."

"A já jdu jen z nákupu..."

 Nevěsta a družičky u oltáře. Ehm.

A večer právě začíná...

Moje hubená česká svatba

ACHTUNG! Pokud si spojujete slovo svatba se jménem Nintendokórová princezna, čtete dobře. No tak jo, opravdu vdávat se bude jen jedna z nás, a to Královna bitche. Nikdy mě svatební horečka neschvátila, moje dívčí sny byly spíš o GameBoyi než o nadýchané šlehačce a pojídání z jednoho talíře a bílou mám ráda asi tak, jako Pammahone růžovou (i když..).

Přesto se budu vdávat. Letošním květnem se mi na stromu života odkrouhne další letokruh a ve své skromnosti mě nenapadlo nic jiného, než slavnostní pijatyku spojit s narozeninami milencovými a hodit to do svatebního hávu.

Ne, nedělám si srandu. Abychom si rozuměli, k institucializaci vztahu mám opor jako Big Boss Valter ke studentům religionistiky, ale nemůžu si odpustit příležitost nechat se obdivovat omotaná v kilometrech bílého tylu, chytat hejty za to, že si vezu zadek v limuzíně a zašukat si v takovém feelingu, v jakém pánbůh zamýšlel (a tímto se mu omlouvám, protože to celé bude ohromně nekřesťanské).

Zanedlouho mi došlo, jak moc bude taková veselice naoko drahá a zároveň i to, jak drahá by byla veselice opravdová. A hned potom, proč vlastně.

Nebudu lhát, nakonec bude na celé akci nejdražší ženichův oblek. Tedy na té naší. Svatební šaty spíchne šikovná kamarádka a patnáct metrů záclony z Ikey, o catering se postaral kamarád, se kterým si suroviny pěšky odtáhnu z Makra a hudební doprovod zajistí interpret, jemuž jsem se uvolila dělat dobudoucna booking manažera a DJ, který má narozeniny ve stejný den, jako já. Společnosti, která nám vykalkulovala neuvěřitelnou slevu na jedenáctimetrovou limuzínu, budu pak zavázaná nejmnéně do konce čtvrté reinkarnace.

Tak proč se lidi berou? Je to nejvyšší důkaz a slib věrnosti, oddanosti a lásky? Nutná pomyslná pátá meta? Záštita pro děti? Tradice? Nevím. Vzhledem k tomu, že jsem si já kráva blbá nepronajala svatebního koordinátora a zařizovala všechno sama, protože snoubencovi právě vyšlo Diablo III, se vdám v pátek a pak už nikdy.

Teda pouze v případě, že battle.net bude mít zrovna údržbu serveru..

PS: všem čerstvě oddaným a těm, kteří to plánují, přeji neironicky hodně štěstí!

Kuchařka v hotelu

Některé věci mě nepřestanou udivovat. Byla jsem dnes na pracovní schůzce v hotelu. Poučena, že schůzku s panem P. mám přesně v sedm hodin večer a že mám jít do pátého patra, překročila jsem práh, došla k recepci a slušně a nahlas pozdravila, neb jsem se chtěla nejdřív zeptat, jestli se náhodou neskrývá v přízemí, ať nemusím zbytečně nahoru.
Hlava recepční se otočila pomalu a s přesně vypočítaným efektem, aby každého příchozího zmrazila na místě a zarazila po kotníky do koberce. Nepromluvila. Tudíž jsem se toho ujala já. "Prosím vás, mám tu schůzku s panem P."
Hlasem, který při stvoření světa rozbíjel kontinenty, odvětila: "Nikoho takovýho neznám." Řkouc, že mi řekli, že mám jít do pátého patra, jsem zvedala poslední zbytky štítu své slušnosti. "No tak to děte do pátýho," svraštila obočí a já se divila, že mi ještě nedoutná halenka.
Naštěstí se jako rytíř v lesklé zbroji pan P. právě vynořil zpoza sloupu (byl dole!), potřásl mi rukou a odvedl mě nahoru.

 To jsem nevěděla, že hotel Best Western A-Austerlitz v Brně zaměstnává jako recepční kuchařku ze školní jídelny, která si tam kroutí druhou šichtu. A já si vždycky myslela, že recepční je vizitka podniku. No, možná je.

Malá domácí žumpa

Slavíte MDŽ? Kdo všechno slaví tenhle svátek a kolik z těch lidí vůbec ví, jak ten svátek vznikl - to vážně nevím.
Rozhodně jsem už nesčetněkrát slyšela kec o tom, jak je to komunistický svátek a podobně. O tom, ale dneska psát nechci. Jenom se trochu podivím nad tím, co pěkného jsem se dozvěděla na netu.

Už dlouho přemýšlím nad tím, co za slepice stojí za většinou článků na serverech jako jsou "ona dnes" nebo "Pro ženy". Ty žvásty, co se tam objevují si s holkama v práci předčítáme nahlas. Takové tam jsou píčoviny. Jeden z vrcholů žurnalistiky se pak na serveru ona dnes objevil právě na mezinárodní den žen. Já nevím proč jsou všechny ty servery pro ženy tak často dementní. Jako bychom měly být automaticky pitomé, my čtenářky. Smutnou skutečností je, že nejlepší články na druhém serveru, prozeny.cz, byly v rubrice "Jak to vidí chlap".

Jo, dělejme ze sebe slepice. Svátek MDŽ neoslavujme důstojně, držme chlapům nůž u krku a použijme přiměřené množství citového vydírání, abychom dosáhli toho, čeho chceme. Chlapi si přece rovnoprávné zacházení nezaslouží, vždyť jsou jako malí fracci. Vydobyly jsme si rovnoprávnost a teď je na čase jít o stupínek dál.

Vive la Pičistán!

Just too hot to handle?

Po všech životních eskapádách se dobrý holub vrací s otázkou, kde to začalo a kde to skončí. Prapůvodní koncepce bitchbooku byla o sexu, vztazích, botách a pivu a ani po dlouhé odmlce to nebude jinak.

Rozchody jsou hnusné. Pokud nepočítám ten s Kubou Vitešníkem, tak bolely všechny (a přesto tě mám ráda, Kubo). Zatímco před lety mi bylo stále ještě nadějných -náct a rádiové hity mě to bezhlavě nutily zkoušet znovu, teď je mi přes dvacet a vzhledem k tomu, co jsem večeřela, se otevřeně obávám bridgetjonesovského konce. Nemusím snad dodávat, že Hugh Grant byl je a bude sexsymbol foreva a že v mé dnešní večeři hrála roli majonéza.

Přitom mě nedávno zaskočila otázka mého psychokouče, zda nebude problém v tom, že jsem 'pro něj' (ukazoval prstem konkrétně) příliš dobrá. Nevěděla jsem, jestli se mám dusit kyselým smíchem, pláčem, zděšením nebo alergickou reakcí. Já a moc dobrá? Tovížejo.

I stane se, že někoho potkáte a zrovna ovulujete, a protože vám zrovna netečou rozmazané oční linky po napuchlém obličeji, ujmete se flirtu a jste béyoncovatá bohyně světa. Najednou to 'moc dobrá' dává smysl, že? Minimálně 'dost dobrá'. A chlapec utvrzuje: jsi fakt hrubá. Skvěle vaříš, máš pořad v rádiu, studuješ, děláš DJku, recenzuješ počítačový hry a vůbec, a navíc jsi hrozně sexy! Až na to, že má holku, se kterou se rozejde, až je to všem jedno.

Momentálně jsem ve stavu, kdy bych se psychokoučovi vysmála, ne-li vychrstla jeho věčně poloplnou sklenici (kyseliny) do ksichtu za takový jalový řeči. Nebudu to protahnovat, ve zkratce jsem zhrzená, ubrečená, ponížená (vy znalí pokračujte a vhodně doplňte). Díky eskapádě s neodstátnicováním na první pokus, kvůli kterému jsem přišla už o tak chatrnou důvěru rodičů, jsem v bytě sama s morčetem a děsí mě, že mám svůj nazelenalý obličej ukazovat mezi lidmi, kde stejně žádný princ (nebo aspoň Mario) nečeká. Však považte, na opeře nepotkám jinochy mladší 60 let (a to je studentské vstupné pořád levnější než to důchodcovské) a v práci stojím nahá modelem zahradním architektům, kde je krom dvou třetin stydlivých dívčin třetina stydlivých chlapců. Ale kecám, je tam jeden a ten mě kreslí rád, pouští mě do dveří a moc hezky se usmívá - akorát mi místo obličeje jízlivě kreslí rozesmátou pusu a dva křížky coby oči. A stejně, pořád jsem tam nahá a zmatená!

A do toho všeho jsem se dozvěděla, že je jedno, jak moc se snažím vymakat tagliatelle s pečenými rajčaty, česnekem a lístky bazalky, protože trávicí ústrojí informatika se spokojí s rohlíkem se sýrem z mikrovlnky zakápnutý kečupem a stejně nepozná rozdíl. A to jsem se naučila mocniny dvojky zpaměti až po 2^10.Nechci ani vědět, co holky řeknou na páteční party na kanapky s creme fraiche, kaviárem a mátou, protože já nemůžu jíst ani rohlíky, ani kečup.

Pro dnešek si zalezu do postele alespoň s morčetem a za majonézu se ztrestám pilates ještě před snídaní - i když nemám k zoufalosti Bridget Jonesové daleko, pořád nejsem oplácaná, nekouřím a nesmím pít. Ale s Hughem Grantem bych se vyspala taky. Amen.

Úhel pohledu, někde mezi tupým (výrazem) a ostrým (soudem)

Otočím se za ženskou, když je pěkná. A taky se za ní otočím, když má velký kozy.

Och. Teď s určitě mnoho lidí pomyslí, že jsem pozérka. Je to tak, od toho je tohle blog.

Zmrtvýchvstání, aneb Ježíš by se ode mě mohl učit

Jsem se tedy rozhodla, že se sebou něco udělám a vrátím se ke své odložené, ale nezapomenuté lásce - blogu.

Chtěla jsem se podělit o to, jak jsem byla zasnoubena, jak se budu vdávat a vůbec. A koukám, že mě Pammahone předběhla. Nevadí.

Happy last year

Ano, ještě žijeme. Všechny tři, a v našich životech se dějí věci.
Královna se bude vdávat (snad mi odpustí, že to tady prezentuju). Dostala zásnubní prstýnek pod stromeček a nabrečela si na halenku.
Princezna si udělala pořádek v životě a vyměnila chlapa. Konečně, chtělo by se říct.
Já?
Já nic. Pořád jsem citově rozháraná, plácám se ode zdi ke zdi a od extrému k extrému. Od podpatků ke gládám, od klukovského sestřihu k dlouhé blond paruce, od chlapa k chlapovi. Poprvé v životě chodím k psycholožce, ovšem nemám pocit, že by mi to jakkoli pomáhalo. nemám pocit, že jsem duševně méně v pořádku než jiní lidé, ale na druhou stranu, já velmi pravděpodobně znám hlavně duševně trochu narušené lidi, takže to není úplně objektivní dojem.

Ale o tom jsem mluvit/psát nechtěla. Je přede mnou poslední rok (mayští bohové se musejí neskutečně bavit) a já bych ho ráda prožila tak, jako by opravdu měl být poslední.
Chtěla bych se vdát. Jenže muž se ženit nebude. Nikdy.
Chtěla bych vyjet někam do ciziny. Do Dánska, do Francie. Jenže na to nebude čas ani peníze.
Chtěla bych začít znovu studovat. Jenže na to nemám sílu.
Chtěla bych tolik věcí. A tak musím začít jinak.
Takže:

Nechám si udělat nové tetování. Už tři roky se mě nedotkla jehla a začíná mi to strašně chybět.
Zhubnu. Zase. Životní styl už asi nezměním, ale lehce ho upravit by mi prospělo. A tentokrát to budu dělat kvůli sobě, ne kvůli muži. Kvůli němu už podobné věci dělat nebudu. Nikdy.
Pořídím si nějaké sytě barevné boty a kabelku. Zelenou, rudou, královsky modrou.
Nechám si dorůst vlasy. S tím už jsem začala, takže teď musím protrpět tu fázi, kdy vypadám jako špatně ostříhaný balvan porostlý mechem.
Vykašlu se na veškeré pracovní melouchy a budu se věnovat jen práci v redakci. Za těch pár tisíc mi ten stres nestojí.
Pořídím si nový korzet. A punčochy. A svedu muže tak, jak jsem to dělávala dřív.
A už nikdy, nikdy o sobě nebudu pochybovat tak, jak jsem o sobě pochybovala letos.
Nechci to prožívat znovu.