Dnes mezi vedlejšákem, který mě již (doufám) brzy bude živit, fascinací nad set top boxem, který umí přehrát pořady, které běžely tři hodiny zpátky a můžete si přeskakovat dle libosti (já vím, TiVo bylo v Sexu ve městě tak před deseti, možná dvaceti lety a teď to mám i já, ha-há!) a chardonnay. Dobře, neměla bych na antihistaminy a benzodiazepaminy pít, ale.. Dneska by to jinak nešlo.
Sama doma. V novém bytě. Mám úzký parapet, takže nemůžu odkládat talíře a nosím je do dřezu. Zhasínám a zavírám dveře. Unbelievable.
Jsem odstrčená v Bystrci. Oficiálně mám neschopenku a zaměstnavatel se mi vysmál. Dva dny v podstatě nemluvím a cítím, jakoby se mi v krku rozlévala ta nejhustší smetana, kterou nemají ani v rakouskejch Alpách. Bála jsem se pravdy, že když budu dál ječet, přijdu o hlasivky. Přijdu.
Tohle má být ale post o tom, když chcete někomu pomoct a on se vám na oplátku za odměnu vysere na hlavu. Dělám to v podstatě celý život. Moc dobře si to uvědomuju. Důvod, proč to dělám dál a pokaždé se spálím je, že si chci dokázat, že mě za to jednou bůh a království nebeské nebo karma nebo stát odmění. Pokaždé, když vidím příležitost někomu pomoct, rozšířit kontakty, splést sítě, rozdělit benefity mezi všechny strany, setkám se se zářivými úsměvy, rádoby kamarádstvím, probděnými dny i nocemi (? kurva, jak se to skloňuje, ghaá) a výsledným výkalem na mé hlavě, sežranou rukou, vyjebáním, nazvěte to, jak chcete.
Čím víc mě v mládí kopali do hlavy a říkali, že ze mě nic nebude, tím víc vyhledávám příležitosti, kde zasáhnout, vylepšit, vyzdvihnout nebo jen pomoct. Jenže, stejně jako táta, který se rozhodl ze zedničiny přejít na živnostníka, stavěl na první pohled zuboženým babičkám baráky na zálohy a doslova splakal nad výdělkem a fakturama, tak i já jsem naiva par excellence. Velký voči, prázdný ruce.
Příkladem: děláte děvěčku, ne-li děvku pro všechno od začátku projektu, manažerské i dělnické práce, s tím, že čekáte, že jakmile se projekt vyhoupne nad nulu, někdo vás ehm.. ocení. Zvlášť, když už trochu neuroticky opakujete, že nemáte na nájem. Nebo, že když se máte po celodenní směně táhnout na akci, kde máte lidi zabavit, tak budete mít nachystanou techniku. Ne, nebudete. Stres z práce plus nula času na jídlo plus nekvalitní jídlo z mikrovlnky plus hlava mimo nad večerem plus vysrání se na minimální požadavky z mé strany se rovná ožralá hladová já poblitá na zemi a na dně. Nebo když někdo odpadne a vy zrovna ležíte ochraptělí s nateklými hlasivkami, tak na zavolání musíte přiběhnout, zařídit to a ono a tamto a v závěru je jste ohodnoceni jako průměr, který své povinnosti nesplnil.
A to jsou ty chvíle, kde si škubu vlasy, buším vzteky do stehen, brečím, nebo jen ležím v šeru rohu pokoje, protože podle těch všech nestojím ani za hovno. Každý si bere moje know-how, vyždíme ho a vyliská mi s ním ksicht. Slovo dá slovo, a po odvedené práci jsem flákačem, feťákem, nespolehlivou hysterkou nebo konfliktní krávou.
A jak jsem řekla, čím víc vás někdo udupává do země, tím víc toužíte vyrůst a zazářit. Jedna mínus bylo doma důvodem k povyku. U maturity jsem byla už tak laxní, že mi bylo jedno, že mám čtyři dvojky. Kamarád dostal za maturitu Alfu Romeo, já stovku. To mi nevadí. Vadily mi ty kecy, že "ty to nedáš". Bývalý, který ve svém oboru září jako kometa, i když ve třiceti bydlí u maminky, mi neustále dokazoval, jak moc je důležité být vidět. Slyšet. Být. Snažila jsem se až tak, že mě do poslalo na kapačky. Teď mám přítele a vedle jeho osobnosti a charakteru si připadám jako shnilá troska, i když on tvrdí (a moje psýché ví), že tomu tak není. Zoufale se snažím vyniknout, být viděna, slyšena, oceněna, pochválena. A i když je důvod, každý vás radši vypeskuje nedostatky, než aby otevřel zkurvenou hubu a pochválil vás.
Mám se donekonečna užírat touhou bejt za hvězdu za každou cenu a hlavně zdraví, nebo mám radši zobat prášky na palici a nechat si vysvětlit, že hovno jsem a hovnem zůstanu? Já nevím. Občas se objeví někdo, kdo mi řekně pár milých slov a já mu to nevěřím. Krom mě to teď řeší dva lidé, kteří nepatří mezi mé blízké přátele, ale vzhledem k tomu, že řeší apriori stejný problém, cítím se jim být velmi blízko. A ti dva to vzdávají. Nerezignují na funkci, chtějí rezignovat na život.
Nezapomenu na to, jak jsem umírala na otravu oleandrem a jak jsem pak první den mimo nemocnici koukala na to, jak je skvět krásnej. Ale vy mě a ty další pořád bodáte do zad a říkáte "chcípni, ty sračko!"
Přestaňte už s náma vyjebávat. Nemusí se stát až tak moc, aby někdo vyjebal s váma.
Dneska ani nedopiju flašku, zapiju si neuroly a usnu sama ve studený posteli. Nechci přemejšlet.
