A tak se od sebe odloučili, kmet a muž, smějíce se, jako se smějí dva chlapci. Ale když Zarathustra byl samoten, promluvil takto k srdci svému: "Což je to možné! Tento stařičký světec ještě ani nezaslechl v svém lese, že bůh jest mrtev!

Já jsem se moc nesmála. Respektive jsem bulela, ale až úplně v přízemí. Bulela jsem dlouho. Bulelo nás víc. Bulela jsem na 4 lexauriny a dvě dvojky rulandy, bulela jsem matce do telefonu a ta na mě syčela že to věděla, ať už se na to vyseru, že jednou bude muset vydělávat každej, že jsem na to stejně srala a k čemu by mi to bylo a že jí nikdo zadarmo taky nic nedal. Pak jsem ještě chvilku bulela a pak jsem něco jedla a bylo to dobrý a pak jsem usnula.

185 pracovních hodin v červenci, 205 v srpnu. Něco kolem 360 otázek. 5. září. Štěstí není můj kámoš, prostě jsem si to do hlavy nenacpala. Ke všemu jsem něco maličko kvíkla a čučela do desky stolu. Nejsem bakalář a nejspíš ani nebudu. Je to moje vina, a rodičů a komise a boha a vedení v práci a všech. Když se matka po prvním neúspěšným pokusu na státnicích rozbrečela a nemluvila se mnou měsíc, připadala jsem si jako nejhorší člověk na světě. Ale to mě ještě nechala chvilku někde bydlet a dala mi jíst.. Teď si připadám ještě hůř. Jakoby mě něco vyžralo zevnitř a ta díra hrozně bolestivě pulsuje. Před očima mi běhají písmena Times New Roman ze čtených okruhů, linie tužky, jak jsem 30 hodin bez spánku v kuse zuřivě črtala poznámky, blikající okýnka ráno z Facebooku se sloganama "Ty to dáš!" a všechno to rozmazává slaná voda, protože mi všechno přijde na hovno. Každej další krok jakoby byl zbytečnej. Najednou nevím, čím jsem, čím chci být. Přitom je to taková prkotina, že.

Šla jsem dneska podepsat smlouvu na nový byt a je daleko, je krásný a je můj. Nic. Zejtra mi dají iPad. Nic. Za tejden jedu velet na Zaškolovák. Nic. Další tejden dělám DJe na vysněný Flédě. Nic. Nic. Nic. Vyléčil by to úsměv od maminky a ranní vůně Jihlavanky, kterou táta nestíhal dopít, když šel do práce. Jenže já už se tam nevrátím.

Hrozně bych chtěla, aby se mě tahle nanicovatost a misantropie nedržela moc dlouho, ale vzhledem k tomu, že mám teď tři dny včetně víkendu za sebou celodenní a v tom žádnej čas, kde bych si mohla zalízt do krabice a celou ji zmáčet slzama a rozkousat na cucky, tak se trochu bojím, že se z žalu utopím v kýblu na mop.

A jak pravil Zarathustra, si poslechněte v intru WWWček, které si půjčil od Strausse a vy všichni pravte víc, než máte, ať jste všichni otitulovaní a můžete si na mě ukazovat a smát se mi, nebo mnou pohrdat, nebo co se vlastně s takovejma neúspěšnejma absolventama filosofie dělá. Bůh je mrtev. (Nietzscheho jsem nečetla, jen jsem ho měla důležitě položenýho vprostřed knihovny)

Zmrtvýchvstání, aneb Ježíš by se ode mě mohl učit

Jsem se tedy rozhodla, že se sebou něco udělám a vrátím se ke své odložené, ale nezapomenuté lásce - blogu.

Chtěla jsem se podělit o to, jak jsem byla zasnoubena, jak se budu vdávat a vůbec. A koukám, že mě Pammahone předběhla. Nevadí.

Polívka na depresi

Ne, neumřely jsme. I když chvílemi to vypadalo trochu pochybně. Mezi nás a blog se vmísily problémy partnerské, rodinné, finanční, zdravotní, profesní i školní. Mám pocit, že kdybych začala prodávat depresi na váhu, vydělala bych si do léta docela slušný balík. Myslíte, že lidé mají svou depresi a nemusí kupovat cizí? Chm, to je vidět, že neznáte moje zboží. Pani, kupte si. Je šťavnatá, čerstvá, právě vytažená z pece, jen zabalit a odnést domů, ať se picnu... myslím, že bych ji prodala i Kolíkovi.

Podívala jsem se na sebe tuhle do zrcadla a zděsila se. Nohy jako oteklé tvarohové sloupy, strije na stehnech, celulitida na zadku, břicho jako v pátém měsíci těhotenství, krocaní lalok pod krkem, vousy nad horním rtem a profil, jak když kapra hodíte vší silou proti zdi, takže mu zploštíte hlavu.

Zdravý rozum mi říká, že většinu toho si jen namlouvám a nevypadám o nic hůř než 99 procent lidí, které potkávám na ulicích, včetně prosím všemohoucích módních blogerek (neb i ony mají nadváhu, břicho, tlustá stehna, případně naopak podváhu, takže by jim na žebra mohla hrát Moravanka Ach synku synku a nemusela by se tahat s cimbálem). Zdravý rozum velí, abych přestala fňukat a jala se něco dělat, pokud teda nejsem ksakru spokojená se svým vzhledem.

Dietu držet odmítám, ale rozhodla jsem se začít jíst zdravěji. Menší dávky, častěji a procpat do jídla i něco zeleného. Co si budem nalhávat, bylo to fiasko. Nejsem ten typ, co bude chroupat zrní. Dnes v osm hodin ráno jsem snídala kapustnicu ze včerejška, která se krásně uležela a poslala mě aspoň na chvíli do kulinářského nebe.Však co. Ženská bez břucha je jak hrnec bez ucha a ženská bez prdele jak týden bez neděle, no ne? Tak se s vámi podělím i o recept. Je můj vlastní, Slováci tam dávají vepřové koleno, ale nějaká ta modifikace čas od času neuškodí. Enjoy.

Kapustnica, jak ji dělám já (když se mi chce)
Do vekého hrnce dejte opláchnutý kus předího hovězího s kostí, zalijte studenou vodou, přihoďte bobkový list a pár kuliček nového koření a dejte vařit.
Zhruba po hodině seberte pěnu, přidejte na asi cenimetrová kolečka nakrájenou klobásu (já použila Dunajskou, hodí se ale jakákoli tvrdá, měkké klobásy nejsou ono) a překrájené kysané zelí. Překrájené proto, že vám pak při jídle nebudou ze lžíce až do talíře vést kilometrové zelné cancoury.
Přidejte mletou červenou papriku pro pěknou barvu.
Provařte asi patnáct minut, vyndejte maso, oberte ho od kosti a nakrájejte na kousky. Vhoďte zpět do polévky a přidejte několik na kostičky nakrájených oloupaných brambor.
Osolte a vařte, dokud nebudou brambory měkké.
Teď můžete, ale nemusíte, zahustit polévku jíškou z tuku a hladké mouky.

Nejlepší je až druhý den po odležení. Pokud vám ovšem do té doby vydrží. Garantuju vám, že dát si dvě misky, k tomu dobrý čerstvý chleba a otevřít si pivo, to je nejlepší lék na depresi, jaký jsem v poslední době vynalezla.