Úhel pohledu, někde mezi tupým (výrazem) a ostrým (soudem)

Otočím se za ženskou, když je pěkná. A taky se za ní otočím, když má velký kozy.

Och. Teď s určitě mnoho lidí pomyslí, že jsem pozérka. Je to tak, od toho je tohle blog.

Sexy vs. seksi

Možná si říkáte, jaký je mezi tím rozdíl. Možná ten rozdíl znáte, jenom ho nedokážete definovat. Stačí se na někoho podívat a hned víte, jestli je ten chlap/ženská/kombinace obou přitažlivý, nebo laciný.

Na Módním pekle se objevila fotečka prapodivného saténového hadříku, který spadá právě do kategorie seksi. Seksi si taky můžete volně přeložit jako "kurví kroj" či obnažování na veřejnosti. Věřte mi, já obnažování poznám. Dva roky jsem se jím živila.

Být femme fatale

Pokud jste se někdy dostali na můj osobní blog, asi jste si všimli, že je laděný do tak trochu noir atmosféry. Vždycky mě to k tomu tak nějak táhlo - noir, to je drsný detektiv s dvoudenním strništěm a hláškama suššíma než stehna starý panny. Řeší případy zapeklitější než rovnice o dvou neznámých, které stejně vždy skončí u jediné ženy ve městě, která dokáže mít kolem svého pěstěného prstíku omotaného kteréhokoliv muže. Femme fatale, žena jejíž osudová přitažlivost se zpravidla mění v osudnou, a to bez předchozího varování.

Móda hýbe světem, mně žlučí

ale taky jak kdy.

Kde jsou ty časy mé puberty, kdy jsem se chovala a tvářila jako kluk. Dokonce, podle slov žen z mojí rodiny jsem jako kluk dokázala dělat i jiné věci. (Poznala jsem to z neustálých dotazů jako: "Proč chodíš/sedíš/mluvíš/pliveš jako kluk?") Dneska už je to passé (píše se to vůbec takhle?) a já si hraju na dospělou paní.

Nevím co se to s náma děje. Já jsem shodila svoje megadlouhé háro a zvolila jsem praktičtější, i když stále ženské mikádko. A můj drahý shodil svoji koňskou hřívu a stal se z něj reprezentativně vyhlížející a neustále upravený mladý jedinec. Navíc jsem si nechala propíchnout uši, takže teď začínáme reálně vypadat jako muž a žena. Jakkoli mi toto označení mé osoby přijde nepatřičné.

/ne, vážně. Právně jsem dospělá, fyzicky taky. Ale pořád jsem jenom holka/

Vrátím se ale k té módě. Když jsem byla v pubertě, neřešila jsem ji. Ani trochu. Znovu použiju slova mojí milované starší sestry, protože v té době mě velice trefně vyjadřoval pojem "hastroš". Buď tohle, nebo outdoor. 

Veliký vliv na mě v té době měl můj tehdejší přítel, první velká láska a tak, který byl blázen do outdooru a sportu obecně. Takže očumování věcí na outdoorových webech a v obchodech bylo na denním pořádku. A celkově mi to nedělalo problém, protože jsem pracovala v outdoorovém obchodě. Jenomže pak přišla vysoká škola a s ní spojené stěhování do Brna.

Zničehonic jsem změnila úplně svůj životní styl. Přestala jsem tak nějak sportovat a než jsem si zvykla na tempo vysokoškoláka, tak jsem zničehonic přibrala 15kilo. Fuj! Ze všech outdoorových hadříků jsem tak nějak vyrostla.

Ale to pořád nezměnilo moji nechuť k módním záležitostem a děvkoidním modelům, které jsem běžně potkávala na ulici. Právě proto, že jsem se o módu nezajímala, nechápala jsem, že to co potkávám na ulici ani móda není. 

Přešel další rok, další vztah a já jsem se začala úplně zvolna a nenápadně měnit. Ale pořád jsem to nijak extra neřešila. Až teď, poslední dobou se v tom plácám tak nějak víc.

Hodně za to může Módní peklo, to přiznám bez mučení. Jako by mi to náhle otevřelo oči. Uvědomila jsem si, že ta holka má prostě ve spoustě věcech pravdu. Tak trochu jsem si osvojila nechuť k džínám i jiným masovým věcem. Ze začátku jsem dokonce propadla tomu, že nesmím za žádnou cenu nosit nic, co by se Adě nelíbilo. Ale pak mi to došlo. Ta holka má sice ve spoustě věcech pravdu, ale její slovo není svaté.

Ano, chodím teď mnohem častěji oblečená slušně, elegantně a žensky. Ale když na to prostě nemám náladu (nebo čisté oblečení), tak si na sebe vezmu co se mi zachce. Cokoliv, v čem se cítím pohodlně a svá. A je mi doprdele jedno, jestli to jsou "modráky" (jakože rifle), pohorky, nebo outdoorová bundička. Někdy totiž člověk potřebuje vysadit. 

Asi už vážně začínám dospívat, či co. Jak jinak pojmenovat stav, kdy si člověk začne uvědomovat, že si nemá nechat vecpat do hlavy všechno ... co se třpytí?

Až mě Ada potká v mojí ignorantské náladě, s radostí si smlsne na mém outdoor-šupáckém outfitu. Až mě potká v době, kdy budu chtít působit žensky, budu prostě ženská. 

Chcete poučení na konec? Opravdu? Mějte hlavu otevřenou, ale nenechte si ji naplnit ptákovinama, které vám nesedí.

------------------------------------------------------------------------

poznámka pod čarou. Tenhle článek je duplicitně i na mém osobním blogu

Přetvářka II - ve dne děvka, v noci polda?

A nebo je to naopak?
V každé z nás je kus děvky. Menší nebo větší, ale je tam. A kdo říká že ne... inu ten je buď bigotní katolík, buddhista nebo sedmilhář.
Některé z nás ji v sobě odhalí ještě v pubertě, jiné až v dospělosti, některé nikdy. Některé ji odhalí, ale bojí se to přiznat. Jiné to dělají tak okatě, až se dostanou přes tu hranici, kdy je ještě možné býti v hloubi duše děvkou, ale zachovat si sebeúctu.
Já doufám, že balancuju stále ještě na té hranici. Stačí přešlap a najednou už nebudu ta nonkonformní dívka s otevřenými a svobodomyslnými názory na sex a vše s ním spojené, ale změním se ve figurínu ve slupce z červených legín, třpytivého topíku a peep toe high heels z fialového polyesteru.
A to já nechci. A tak se hlídám. Někdy si však připadám, že se hlídám až moc, a to se potom potřebuju vybouřit.

Pak si vezmu punčochy a krátkou sukni a podvazky nechám čouhat SCHVÁLNĚ.
Pak si obleču takový výstřih, že je mi skrz něj vidět divže ne peristaltika mých útrob, a ke stolům všech kolegů se velmi dlouho a velmi hluboce nakláním.
Pak jdu a zašukám si na kulečníkovém stole. V plné hospodě, za dveřmi, které se kdykoli mohou otevřít.
(Nestojí to za to, dokud nejste namol. Pak vám nebudou vadit zlomená záda a divné zvuky při sexu. A ráno kocovina přemůže i modřiny na ledvinách a neuvěřitelnou bolest v bederní oblasti. Stejně jsem si to zopakovala).
A dalších pár dní se skoro stydím. A někdy možná i přetvařuju, hraju si na slušňačku, na tělesnem nepoznamenanou intelektuálku, na mé druhé já, většinou utíplé a mlčenlivé pod tou vahou hříchu, kterou na něj denně nakládám.
Vydrží to někdy pár dní, někdy pár hodin. A pak si to téměř rozdám s kolegyní. Nebo s Princeznou. Nebo Královnou. S těma nikoli téměř.
Asiže pudy, ne?