úterý 30. listopadu 2010

Zpověď ženy s rudimentárníma nohama


Tak jo. Nákup bot (natož zimní verze) se vždycky rovná přípravám, ziskům a ztrátám atomové války. Nás na Vysočině straší kluzký a nerovný povrch sněhu každoročně mnohem dřív a déle než Brňáky, takže si dovolím avizovat, že o tom něco vím. Už je to nějaký ten pátek, kdy se mi naposledy vybíraly boty stylem "sedí ti to, tak už pojď". Nicméně kritérium výběru 'boty sedí' zůstalo tím nejzákladnějším. Několik dalších následuje: cokoli pod sedm podpatkových centimetrů se odsuzuje k nevýběru. Ostrá špička je nevyhovující. Pokud se do toho nedají nacpat nohavice skinny džín, tak to nejsou zimní boty. Celková konstrukce by měla být k přirozenému kroucení boků tak příznivá, že by chůze v takových botách měla křičet: porno! a poté až: boty!

Nicméně mám takový velký problém: mám malé nohy. Slovy - velikost 36, anóbrž trojky. (To i prsa mám větší.) Nemůžu si nevzpomenout na to, v kolika obchodech se na mě úkosem podívali a doporučili zapátrat v dětském oddělení. Nemusím dodávat, že dětská verze pornobot se (díkybohu pro ta malá nebožátka) nedělá. Alespoň ne tady; jak je to s mladistvým vlivem Hannah Montany a jejích škrpálů na sedmnácti centimetrech, ve kterých se sama ani nepo -ehm -staví, opravdu netuším.

no, když stojíš, tak jsi fakt krásná

Když mi i ve zprofanovaném řetězci Humanic nožky v botkách velikosti 36 klechtaly, jako kdyby mi snad bylo osm a já si zkoušela maminčiny svatební střevíčky, to už jsem se vážně vztekla. Pohádka o Popelce je blbost. Malé nožky jsou sice roztomilé, ale ani ani ořech nebo jiný plod vám prostě krásné botky na míru nevykouzlí. (Nehledě na to, že bych se musela vyliskat, kdybych ztratila jednu botu, ať už bych byla jakkoli opilá a taky, chlapa, kterej by mi botu vrátil, bych pozvala na pívo a ne k oltáři.)

Každá mince má dvě strany (teď nevím, jak je to s chorvatskýma kunama), takže i po zklamání s velkou botou na malé panožce jsem přišla na své. Odpověď byla přitom jen na délku Vaňkovky daleko, a to v obchodě s ošklivým jménem a logem Deichmann. A co víc, boty se zakletou velikostí 36 byly jako neprodatelné vzorky dokonce poníženy o více než 50%! Není pak divu, že si pak v cukrárně nakoupíte i to, co zdaleka nemůžete sníst.

Nicméně, nakolik jsou boty z Deichmannu krásně, natolik nevydrží - po jedné zimní sezóně se odebraly odpočívat v pokoji. A protože kvalitní kožené boty se sice dají najít, ale čtyřka v mojí peněžence nikolivěk, nezbývalo než počkat na poděděnou sbírku baťovek, jež po tetičce svého drahého obdržela moje sestra (konec genealogie), která se za týden na šteklích chodit nenaučila.

jedny z poděděných baťovek, které se dají nosit i v nebezpečném interiéru

Jojo, milé slečny, podpatky se narozdíl od chlapů obechcat nenechají a vy pak sice máte kozačky od Iron Fist, (které jste obšlehly ode mě, a víme to všechny!), ale šouráte se v nich jak bezdomovci po třech krabičácích.

Závěrem pár rad, které byste možná neměly zanedbat: naprosto kriticky si přiznejte, jakým nožním neduhem trpíte. Královna Bitche možná kvůli svým objemnějším lýtkům nenatáhne LejdyGagaStajl lakovky, Pammahone úzké jehlové kozačky do špice a já se zase můžu rozloučit s masivní obuví do vydlážděného města, pokud si nemínít nohy obalit izolačním molitanem ze všech stran. Pamatujte, že čím vyšší mají botky platformu, tím vyšší podpatky si můžete dovolit. Pokud na podpatcích chodit neumíte (a ne, pokud se ploužíte tak, že si nezaujatý kolemjdoucí začně myslet, že jste si z předchozí noci zapomněly v prdelce dildo, tak na nich prostě chodit neumíte), začněte s platformou a poté přidávejte podpatky. A ještě něco: než vytáhnete vaše nové vysoké miláčky okopat na nehostinnou kamennou dlažbu, nechte si je u zkušeného ševce podbít.

V našich kruzích se tomu říká povinná zimní výbava.

Zpověď ženy s vysokými nároky (a širokými nárty)

Brněnské ulice se mění ve stoky plné prosolené břečky (solení!!!) a rozumné ženy všeho věku panikaří. Říkám rozumné, protože jen ty ví, že do zimy je potřeba vybírat boty uvážlivě, pečlivě a podle jejich skutečných vlastností, nikoli jen podle vzhledu.
Což je v české kotlině téměř nemožný úkol.
Své o tom ví Královna biče, která svůj nemožný úkol dotáhla do zdárného konce. Zatímco ona má (podle výrobců bot) tlustá lýtka, zato však konfekční velikost chodidla, já se svou nohou velikosti 40-41 (podle příčetnosti výrobce bot) a širokým nártem mám naopak možná lýtka jak takž normální, ale boty prostě ani nenatáhnu.
Navíc moji zimnobotovou anabázi určoval ještě jeden podstatný faktor - peníze. Ale ne takovým stylem, jakože potřebuju zimní boty tak do dvou tisíc. Já jsem sháněla zimní boty tak do dvou stovek. (Jelikož měsíčně dáme jen za žrádlo pro kočky cca osm stovek a jsou daleko potřebnější věci, než zimní boty. Vždyť máš trekovky, tak na co další boty, nee?)
Ano. Jenže přestože je v trekovkách teplo, k mému běžnému oblečení se prostě nehodí (kdyby byly černé, taky by to bylo jiné, ale jsou špinavě šedé). Svoje milované kožené glády jsem si na podzim úspěšně zničila, zamáčkla jsem tedy slzu, přepočítala stav peněženky a účtu a dala si kolečko po brněnských sekáčích.
Obešla jsem úplně všechny v centru a taky některé v okrajovějších částech města. všechny boty byly velikosti 37-38. Pokud byly větší, tak buď
A) s jehlovým podpatkem a papírovou podrážkou
B)hnusně hnědé
C)hnusné
D) všechno dohromady

Zkusila jsem Aukro. Bezvýsledně. Všechno, co jsem napsala o sekáčích, platilo bezvýhradně i pro něj.

Byla jsem zdrcená. Dokonce natolik, že se můj drahý rozhodl, že si mám jít koupit boty do normálního obchodu, že si kvůli tomu odpustí další díl kola. Jenže to by k němu bylo nefér, navíc v normálním obchodě se boty podle mého gusta stejně sehnat nedají. Viz článek Královny, viz diskuze na stránkách Módního pekla.
A pak se stal zázrak. Na Aukru jsem narazila na boty, které splňovaly prakticky všechno. Jednačtyřicítky, černé, polovysoké, zateplené, bez podpatku, zato na pořádné platformě, šněrovací, s přezkami po stranách. Nebyly kožené, ale kdo by si stěžoval, za čtyřiadevadesát korun?
Přišly za mnou domů včera. Poprvé, co bydlím v to bytě, opravdu až domů, poprvé v životě se pošťák obtěžoval dobouchat až k nám (nefachá nám zvonek).
Jsou trochu hranatější, než by se mi líbilo, kdyby si mohla boty vybírat za normálních podmínek, a podrážka by mohla být hrubší, aby méně klouzala. Ale mám zimní boty. Hallelujah.

pondělí 29. listopadu 2010

Zpověď ženy s tlustými lýtky

Asi na to přijdete samy, ale ano; byla jsem si koupit kozačky.

První štace: Baťa.

Pár pěkných kousků, některé dokonce splňovaly má přísná kritéria. Chtěla jsem kožené, vysoké kozačky, na vyšším podpatku, alespoň kůlovém. Jehly zkrátka nejsou pro mě.

Jak už jste asi pochopily z nadpisu, žádné mi nesedly. Protože má tlustá lýtka nejsou obejmutelná běžnou konfekční botou. Prostě ne a ne a ne. První boty nešly dopnout, druhé nešly dopnout, třetí nešly...čtvrté...páté...atd. atd.

Už je to tak. Takže jsem došla k tomu, že si pořídím nízké kozačky. Kožené, na rozumném podpatku.

Prošli jsme s mužem milion obchodů. Prošli jsme narvané obchody - tedy ty, kde prodávali levné uměliny. Prošli jsme prázdné obchody, kde bylo naopak plno podezřívavých pohledů prodavaček. Ani tam nemají kozačky na moje nohy.

Nakonec jsme zabrousili do Humanicu. Tam měli kombinaci kožených a umělých věcí, takže tam bylo plno jenom napůl. Našli jsme kožené (!) vysoké (!) boty na tlustém podpatku, které jsem obula!. Dokonce jsme měli i tu krabici a tahali jsme ji všude sebou. Jenomže pak můj dokonalý (že bych mu začala říkat Princ? to je asi ohrané, co?) objevil nějaký zajímavý kousek. Vysokánské. Textilní. Jehlové. Nepraktické.

Ale krásné a ve slevě.

Hádejte co, no samozřejmě jsem si je vzala. (mimochodem, lingvistická vložka. Víte o tom, že jsou lidé, kteří slovo samozřejmě píšou s "d"? samozdřejmě) A ještě k tomu jedny krásné lodičky. Hned jak jsem vylezla z obchodu, sedla jsem na lavičku a svoje nové krásné jehly jsem si obula.

Hned jak jsem s bolestným sykáním došla domů, vyhodila jsem staré lodičky do koše. Bože jak se mi ulevilo.

Tahle pohádka má šťastný konec. Otázka ale zní. Existují normální hladké kožené vysoké kozačky, které dopne normálně vyvinutá žena?

A proč musí být doprdele všechny kozačky černé?

úterý 23. listopadu 2010

Sex jako prášek na spaní

Narazila jsem dnes na stránkách ženské (čti: pipinoidní) části serveru idnes.cz na objevný článek o tom, že muži po sexu usínají a ženy si chtějí povídat. Objevný byl hlavně v tom, že vůbec objevný nebyl. Autorka pouze zrecyklovala tisíckrát dokola omílaná tvrzení, že chlap to má v genech, předvede výkon a usne, kdežto ženská potřebuje pocit intimity větší, než je sex, a proto si chce ještě povídat o dětech, o psovi nebo o vymalování ložnice.

Bullshit.

Pokud mohu soudit ze své zkušenosti, nemám nutkání si po sexu povídat. Proč taky? Vzhledem k frekvenci setkávání mě a mého muže kvůli divným pracovním dobám sexujeme hlavně pozdě večer, a na nějaké povídání nemáme náladu ani jeden. Naopak bereme sex jako prášek na spaní, protože muž mívá často problémy usnout a trocha příjemné únavy mu v tom pomáhá, stejně jako mě.
A když už na to vlítnem o víkendu, tedy v čase, kdy máme volno, děláme to v průběhu dne, jak se nám zachce. A pak buď vstaneme, uděláme si jídlo a je nám blaze, nebo se natáhneme a zapneme si nějaký film či seriál.
Není to proto, že bychom si ve vztahu už neměli co říct. Jen ty věci řešíme jindy. Ona intimita se dá totiž sdílet i mlčky. A chtělo by se říct - hlavně mlčky, dámy z OnaDnes.

A co vy? Trpíte po každém sexu ignorancí svého partnera, který klidně usne, zatímco vy máte na srdci nejméně recept na záchranu třetího světa před hladomorem? Nebo tohle klišé vesele a s razancí boříte?

čtvrtek 18. listopadu 2010

Řekni mi, co čteš

Být krásná a mít za sebou úspěchy v modelingu je snem (i důvodem závisti) mnoha dívek. Sympatická Monika Váchová prožila svých pár minut slávy, zároveň nebyla ušetřena temnější strany úspěchu, a tak je ráda, že poté, co se s rozvedenou maminkou přestěhovaly do vesničky Blažejov, může chodit do normální školy, mít kamarádky, prožívat běžné radosti a starosti studentského života – a samozřejmě především lásky, na které jí do té doby nezbýval čas.
Všechno by ale mohlo být mnohem jednodušší, kdyby se nepustila do nebezpečné hry s city – a kdyby v pasti, co z pomsty nalíčila na frajera Mikuláše, neuvízla sama. Otěhotnět s klukem, který se líbí tolika dalším a věrnost mu moc neříká, rozhodně není to, co plánovala! 


Víte, co to je? Anotace jednoho z nejnovějších románů Lenky Lanczové. Ve dvanácti letech jsem ji zbožňovala, v patnácti už bych se propadla hanbou, kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem to četla.
Nepíšu to kvůli snaze působit dospěle, kvůli pomlouvání červené knihovny nebo nedostatečném literárním citu dívek, které to čtou ještě ve dvaceti. Možná snad ve druhém plánu... (řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jsi-li slepice).

Výdycky jsem chtěla být spisovatelka. Baletní piškoty mě nelákaly, uniforma letušky mi připadala svíravá, princeznovské šaty bych protáhla blátem a rozervala o plot, sen o modelkovství mě přešel ve chvíli, kdy jsem si pořádně prohlédla, co vlastně modelky na sobě nosí.
Ale zato býti novinářkou s ostrým perem a ostrým jazykem a posléze spisovatelkou, která láme rekordy prodeje a přesto (sic!) má její kniha neotřelý jazyk a velkou uměleckou hodnotu, to byl sen, který jsem si malovala pastelkami po zdech mých vzdušných zámků.

Teď místo ostrého pera používám klávesnici a ostrý jazyk po prvním hektickém novinářském roce trochu otupěl. O kariéře spisovatelky si však občas dovoluju snít dál.
Jak na to? Nejsem dcera slavného otce (Natálie K.), moji rodiče nemají nakladatelství (papá Eragona), nevzala jsem si poslance (Barbara N.). Neštěkne po mě ani pes. A to se proráží kurva těžko. Červená knihovna ve stylu zmiňované Lenky L. mě taktéž neláká, i když je to asi nejsnazší způsob, jak proniknout na pulty knihkupectví.
A tak mi zřejmě nezbývá, než začít znovu ostřit jazyk v redakci a rezignovat na sny o slávě.
Jo, ještě je tady jedna možnost. Ta poslední. Být zatraceně dobrá.

Hehe.

A mimochodem - Nesvadbová i Kocábová píšou strašně. Jsem určitě lepší. Tož tak.

neděle 14. listopadu 2010

Carrie a její parta: seriál vs. realita

Já, Pammahone a Nintendokórová

Miranda, Charlotte, Carrie a Samantha.

Jaký je mezi námi vlastně rozdíl? Já bych řekla, že kurevský. Kromě jasné věkové kolonky 20-25 (zatímco správné ženy mají vždy nad třicet) a toho, že nás je o jednu míň, jsou tady i jiné věci.

Asi si nikdy nekoupím boty od Blahnika, ani šátek od Hermése. Nerozeznám věci z kolekce Gucciho od D&G. Popravdě, nikdy jsem si nebyla jistá jak se vyslovuje Luis Vuitton. Pevně věřím tomu, že jsem to napsala správně. Kromě jiného, většina obuvi, kterou Carrie tak láskyplně nazývá střevíce, se mi vůbec nelíbí. Nejsou extragavantní, jsou laciné. Nebo hnusné. Ale to je jenom o vkusu.
Ani jedna nejsme tak dospělá, jak si na to někdy hrajeme. Ale taky nejsme tak divné. Věci v téhle republice se totiž řeší jinak. Třeba v otázce vykonávání potřeby. Nezapomenu na díl Sexu ve městě, kde se Carrie chlubila tím, že u Božského po roce vztahu vykonala velkou potřebu.
What? To ženy v New Yorku nekadí? Ne, nakupují. A novinářky mají samozřejmě skvělý plat jenom z toho, že píšou sloupek jednou týdně. Tak nevím, pammahone je novinářka, píše mnohem víc než jen jeden sloupek. Ale takový byt jako Carrie rozhodně nemá. Ani takové hadry (čti oblečení).

Ale je tady ten nejdůležitější rozdíl. Co máme s hrdinkami seriálu společného, je právě veliký zájem o sex. A někdy tak trochu o módu.
Charlotte je naivní holčička z lepší společnosti.
Miranda je ambiciózní a samostatná.
Carrie je nepopsatelná. Ale nemám ji moc ráda. Je něco jako mix mezi ostatními z její party.
A Samantha je otevřená, volnomyšlenkářská a má ráda sex. A ráda o něm mluví.

Nintendokórová je otevřená, volnomyšlenkářská a má ráda sex. A ráda o něm mluví.
Pammahone je otevřená, volnomyšlenkářská a má ráda sex. A ráda o něm mluví.
Já jsem otevřená, volnomyšlenkářská a mám ráda sex. A ráda o něm mluvím.

Důvod, proč o nás nikdy nikdo nenatočí seriál je, že jsme všechny Samanthy.

pondělí 1. listopadu 2010

Třetí díl přetvářky

Tak co, už jste si to přiznaly? Přetvařujete se, no a co.

Jeden dávný kamarád (čti přítel) mi řekl, že prý mu náš bičbůk připadá, jako bychom se snažily svět přesvědčit o tom, že jsou všichni kurvy a jenom my si to umíme přiznat. Po chvíli přemýšlení jsem musela uznat, že má pravdu. Nejdřív mě to urazilo, ale co bych se přetvařovala, je to tak.

Ne vážně, samozřejmě že jsou děvčata, která jsou slušná. Znám i pár takových. Ale taky znám spoustu takových, které myslí na sex, vypadají sexy a spoustu si toho o něm potají čtou. Koukají na porno, masturbují. Ale nikdy by se k tomu proboha nepřiznaly. O něčem podobném jsem tu už ale psala. Takže se na to vykašlem, protože o téhle přetvářce dneska mluvit nechci. Dneska si dáme elaborát o dospělých lidech. Ne o těch, kterým už bylo osmnáct, nýbrž o těch, kterým je 60 už někdy kolem prvních chloupků v rozkroku.

Určitě je taky znáte. Vstoupíte do místnosti plné lidí, pozdravíte je něčím jako; "zdar děcka" a oni se urazí. Protože přece nejsou děcka.

Nebo se přiznáte, že máte rádi nějakou pohádku. Ale oni se přece na pohádky nedívají.

Začnete se v obchodě hlasitě rozplývat nad obrázky Soptíka, nebo třeba Gumídků? Pch!

Uslyší Mr.Dospělý infantilní oslovení, které používáte pro svého muže? Nepřeju vám vidět ten ksicht.

Po přímém setkání s velmi dospělými lidmi se nad sebou vždycky tak nějak zamyslím. Jsou oni normálně dospělí? Nebo jsem já opravdu infantilní?
Asi záleží na každém, jak to bere. Ale já sama pro sebe si lidi rozděluju do dvou kategorií.

Ti co se berou smrtelně vážně a ti, co ani ne.

Do megadospělých lidí patří totiž i ti, co v trolejáku čtou zásadně Nietzscheho, mluví o svém surrealisticko-dadaistickém období a diskutují o filmech od Bergmanna (takzvaná Béčka). Doma se pak s chutí kouknou na některý ze seriálů z dílny TV Hovna.

Venku to jsou ale intelektuálové (snad poprvé od Sametové revoluce je tohle slovo zase nadávka) a lidi příliš dospělí na to, aby se chovali jen trochu dětinsky.

Jste intelektuálky, nebo snad lolitky?

Já vím, že je to dost jednoduchý pohled na věc. Ale co já s tím. Asi prostě nejsem dost velká na to, abych všechno psala tak jak se má.