Sexy vs. seksi

Možná si říkáte, jaký je mezi tím rozdíl. Možná ten rozdíl znáte, jenom ho nedokážete definovat. Stačí se na někoho podívat a hned víte, jestli je ten chlap/ženská/kombinace obou přitažlivý, nebo laciný.

Na Módním pekle se objevila fotečka prapodivného saténového hadříku, který spadá právě do kategorie seksi. Seksi si taky můžete volně přeložit jako "kurví kroj" či obnažování na veřejnosti. Věřte mi, já obnažování poznám. Dva roky jsem se jím živila.

Svatbo v bílém, vejdi a neubliž

Byli jste se v poslední době kouknout na módní peklo? Je tam přesvatbováno. Ada se vytasila s článkem o nešvarech českých nevěst a ejhle! Objevilo se nejvíc komentářů v historii stránek.
Na slovo svatba holky prostě slyší. V komentářích se objevily rady, zkušenosti, ale i odkazy na vysněné svatební šaty. Spousta odkazů na vysněné šaty. Ukázalo se, že většina dívčin, ač ještě není svatba ani v dohledu, už má vymyšleno, co bude mít na sobě. A já si uvědomila, že už jsem brouzdáním po svatebních fotkách strávila taky nějaký ten čas. Ukázalo se totiž, že jsem úplně stejná, jako většina jiných dívek. Myslím na svatbu a chtěla bych se vdávat.

Botoholismus

Bylo nebylo. V jednom městečku ve východních Čechách, v rodině chudého programátora přišla na svět holčička. Anžto programátor byl sice chudý, ale zato plodný, brzy kromě holčičky dělaly bordel po městečku další čtyři děti.
Jak holčička vyrůstala, začala o sobě přemýšlet. A taky o tom, co si ráno vzít na sebe. Jelikož téměř všechno oblečení dědila po známých a příbuzných nebo jí ho šila matka, nikdy se příliš nezajímla o módní trendy a spokojila se s tím, co bylo. Úderem puberty pochopila, že to není ono, a začala hledat alternativu. I začala se oblékat jako kluk.
Po několika letech, když se poprvé zamilovala, si uvědomila, že to chce změnu. Nechala si narůst vlasy a začala se oblékat po vzoru spolužaček, tedy džíny a triko s kurvím výstřihem. Když ani to u vyvoleného nezabralo, rozhodla se začít trendy ignorovat a oblekat se, jak se doopravdy cítí. A přišla éra metalových hader. Glády, lebky, kovové opasky a v zápalvě černých věcí byste barvu hledali marně.
Vydrželo jí to pár let. Mezitím se zamilovala, tentokrát úspěšně, a už tři roky bydlí v jedné domácnosti s mužem, taktéž metalistou. Jenže za tu dobu se něco změnilo. Metalista sice metal dál poslouchá a chodí celý v černém, ale glády vystřídaly trekové boty a dlouhý černý kabát (škoda, už si ho bere jen občas) softshellová bunda.
Také teď-už-ne-úplně-holčička zůstala věrná hudbě a převážně i barvě, ale něco se přece jen změnilo.
A může za to Módní peklo. Vážně.
A tím se dostáváme k samotnému názvu článku. Už je to tak. Dřív jsem se smála ženským, které vykřikovaly, že mají v botníku stovku bot a chtějí další. Sarah Jessica Parker v Sexu ve městě mě se svou vášní pro boty - kromě svého koňského obličeje a žilnatých nohou - téměř fyzicky odpuzovala. A ejhle.
Nakazila jsem se botoholismem.
Začala jsem nosit podpatky. A jak se zvyšovalo mé sebevědomí a zlepšoval můj balanc, začala růst i výška podpatků u mých bot. Chvíli jsem bojovala, ale podlehla jsem.
Už mám patery boty na podpatku. Nejvyšší mají dvoucentimetrovou platformu a jedenáct centimetrů vysoký podpatek. Domů jsem si je přinesla asi před hodinou. Muž mě nechápe a stěžuje si kočkám, že mám horší a horší vkus. Já jeho námitky uznávám. Ale bot se nevzdám. Jen doufám, že si zachovám zdravý rozum a za padesát let mě někdo nenajde mrtvou v posteli mezi krabicemi od bot, ulámanými podpatky a dvacítkou mrouskajících se koček.

Móda hýbe světem, mně žlučí

ale taky jak kdy.

Kde jsou ty časy mé puberty, kdy jsem se chovala a tvářila jako kluk. Dokonce, podle slov žen z mojí rodiny jsem jako kluk dokázala dělat i jiné věci. (Poznala jsem to z neustálých dotazů jako: "Proč chodíš/sedíš/mluvíš/pliveš jako kluk?") Dneska už je to passé (píše se to vůbec takhle?) a já si hraju na dospělou paní.

Nevím co se to s náma děje. Já jsem shodila svoje megadlouhé háro a zvolila jsem praktičtější, i když stále ženské mikádko. A můj drahý shodil svoji koňskou hřívu a stal se z něj reprezentativně vyhlížející a neustále upravený mladý jedinec. Navíc jsem si nechala propíchnout uši, takže teď začínáme reálně vypadat jako muž a žena. Jakkoli mi toto označení mé osoby přijde nepatřičné.

/ne, vážně. Právně jsem dospělá, fyzicky taky. Ale pořád jsem jenom holka/

Vrátím se ale k té módě. Když jsem byla v pubertě, neřešila jsem ji. Ani trochu. Znovu použiju slova mojí milované starší sestry, protože v té době mě velice trefně vyjadřoval pojem "hastroš". Buď tohle, nebo outdoor. 

Veliký vliv na mě v té době měl můj tehdejší přítel, první velká láska a tak, který byl blázen do outdooru a sportu obecně. Takže očumování věcí na outdoorových webech a v obchodech bylo na denním pořádku. A celkově mi to nedělalo problém, protože jsem pracovala v outdoorovém obchodě. Jenomže pak přišla vysoká škola a s ní spojené stěhování do Brna.

Zničehonic jsem změnila úplně svůj životní styl. Přestala jsem tak nějak sportovat a než jsem si zvykla na tempo vysokoškoláka, tak jsem zničehonic přibrala 15kilo. Fuj! Ze všech outdoorových hadříků jsem tak nějak vyrostla.

Ale to pořád nezměnilo moji nechuť k módním záležitostem a děvkoidním modelům, které jsem běžně potkávala na ulici. Právě proto, že jsem se o módu nezajímala, nechápala jsem, že to co potkávám na ulici ani móda není. 

Přešel další rok, další vztah a já jsem se začala úplně zvolna a nenápadně měnit. Ale pořád jsem to nijak extra neřešila. Až teď, poslední dobou se v tom plácám tak nějak víc.

Hodně za to může Módní peklo, to přiznám bez mučení. Jako by mi to náhle otevřelo oči. Uvědomila jsem si, že ta holka má prostě ve spoustě věcech pravdu. Tak trochu jsem si osvojila nechuť k džínám i jiným masovým věcem. Ze začátku jsem dokonce propadla tomu, že nesmím za žádnou cenu nosit nic, co by se Adě nelíbilo. Ale pak mi to došlo. Ta holka má sice ve spoustě věcech pravdu, ale její slovo není svaté.

Ano, chodím teď mnohem častěji oblečená slušně, elegantně a žensky. Ale když na to prostě nemám náladu (nebo čisté oblečení), tak si na sebe vezmu co se mi zachce. Cokoliv, v čem se cítím pohodlně a svá. A je mi doprdele jedno, jestli to jsou "modráky" (jakože rifle), pohorky, nebo outdoorová bundička. Někdy totiž člověk potřebuje vysadit. 

Asi už vážně začínám dospívat, či co. Jak jinak pojmenovat stav, kdy si člověk začne uvědomovat, že si nemá nechat vecpat do hlavy všechno ... co se třpytí?

Až mě Ada potká v mojí ignorantské náladě, s radostí si smlsne na mém outdoor-šupáckém outfitu. Až mě potká v době, kdy budu chtít působit žensky, budu prostě ženská. 

Chcete poučení na konec? Opravdu? Mějte hlavu otevřenou, ale nenechte si ji naplnit ptákovinama, které vám nesedí.

------------------------------------------------------------------------

poznámka pod čarou. Tenhle článek je duplicitně i na mém osobním blogu

Zpověď ženy s vysokými nároky (a širokými nárty)

Brněnské ulice se mění ve stoky plné prosolené břečky (solení!!!) a rozumné ženy všeho věku panikaří. Říkám rozumné, protože jen ty ví, že do zimy je potřeba vybírat boty uvážlivě, pečlivě a podle jejich skutečných vlastností, nikoli jen podle vzhledu.
Což je v české kotlině téměř nemožný úkol.
Své o tom ví Královna biče, která svůj nemožný úkol dotáhla do zdárného konce. Zatímco ona má (podle výrobců bot) tlustá lýtka, zato však konfekční velikost chodidla, já se svou nohou velikosti 40-41 (podle příčetnosti výrobce bot) a širokým nártem mám naopak možná lýtka jak takž normální, ale boty prostě ani nenatáhnu.
Navíc moji zimnobotovou anabázi určoval ještě jeden podstatný faktor - peníze. Ale ne takovým stylem, jakože potřebuju zimní boty tak do dvou tisíc. Já jsem sháněla zimní boty tak do dvou stovek. (Jelikož měsíčně dáme jen za žrádlo pro kočky cca osm stovek a jsou daleko potřebnější věci, než zimní boty. Vždyť máš trekovky, tak na co další boty, nee?)
Ano. Jenže přestože je v trekovkách teplo, k mému běžnému oblečení se prostě nehodí (kdyby byly černé, taky by to bylo jiné, ale jsou špinavě šedé). Svoje milované kožené glády jsem si na podzim úspěšně zničila, zamáčkla jsem tedy slzu, přepočítala stav peněženky a účtu a dala si kolečko po brněnských sekáčích.
Obešla jsem úplně všechny v centru a taky některé v okrajovějších částech města. všechny boty byly velikosti 37-38. Pokud byly větší, tak buď
A) s jehlovým podpatkem a papírovou podrážkou
B)hnusně hnědé
C)hnusné
D) všechno dohromady

Zkusila jsem Aukro. Bezvýsledně. Všechno, co jsem napsala o sekáčích, platilo bezvýhradně i pro něj.

Byla jsem zdrcená. Dokonce natolik, že se můj drahý rozhodl, že si mám jít koupit boty do normálního obchodu, že si kvůli tomu odpustí další díl kola. Jenže to by k němu bylo nefér, navíc v normálním obchodě se boty podle mého gusta stejně sehnat nedají. Viz článek Královny, viz diskuze na stránkách Módního pekla.
A pak se stal zázrak. Na Aukru jsem narazila na boty, které splňovaly prakticky všechno. Jednačtyřicítky, černé, polovysoké, zateplené, bez podpatku, zato na pořádné platformě, šněrovací, s přezkami po stranách. Nebyly kožené, ale kdo by si stěžoval, za čtyřiadevadesát korun?
Přišly za mnou domů včera. Poprvé, co bydlím v to bytě, opravdu až domů, poprvé v životě se pošťák obtěžoval dobouchat až k nám (nefachá nám zvonek).
Jsou trochu hranatější, než by se mi líbilo, kdyby si mohla boty vybírat za normálních podmínek, a podrážka by mohla být hrubší, aby méně klouzala. Ale mám zimní boty. Hallelujah.