Líná huba, holá prdel

Dospělcem nesnadno, leč rychle. Kdokoli nazval maturitu zkouškou dospělosti, kecal. Mnohem těžší bylo udělat řidičák nebo zkoušku z judaismu. Doteď jsem spílala všem nahoře i dole, proč jen nejsem rozmazlené dítko zazobaných rodičů, a teď přemýšlím, jestli to v závěru není dobře.

V rodné hroudě to byla vždycky hra o trůny, ale tak stalo se a takmer kukaččí matka mě pařátem vydrápla z hnízda, jako by se nechumelilo. Omílající, že dvacetiletého spratka nebude živit ni šatit, ač zákon o výživném pro chudáka studenta hovoří jasně, spakovala mi krámy do komůrky na vysavač a zabouchla dveře od obýváku.

Když spadnete na hubu, tak můžete zůstat ležet, ale taky nemusíte. Téměř současně s padákem od rodičů si se mnou vyleštil boty chlap, se kterým jsem si hrála na vztah pět let. Teď, po hektolitrech slz, tubách spolykaných ibalginů a kdečeho, několika hodinách u psychokouče a opravdu nezbytné podpoře od hrstky přátel nelituju ani jednoho. Do vztahu jsem skočila jako náctileté tele a chodit s maminčiným mazánkem, když to máte ostrý doma, je skrytá hrozba. Postupem času jsem se smířlivě degradovala na ubulenou trosku, která v poslední fázi neměla žít pro co jiného a nechala se kopat jen pro pocit, že někomu patří. Nebudu ublíženecky kydat špínu, ale já potřebuju mít pocit, že sdílím s inteligentním člověkem, který mě nechá dýchat a nebude zatvrzele opakovat, že ženská patří k plotně..

Nesčetněkrát jsem si přála, aby na mě spadl kus stropu nebo mě sežrala rakovina zaživa. Teď si už kolik měsíců cukruju s emoboyem z plakátu, na kterého jsem zbožně civěla dva roky (Prokeš nebo kdo ti žehnej za tu svatou trpělivost!), vybojovala jsem si práci, kterou jsem chtěla a konečně, prvního září se stěhuju od jelimana, který si z bytu udělal squat a ubytovnu pro bezprizorní ožralce.. A hned do vlastního! Nebudu lhát, že mám ze stěhování stejnou hrůzu jako z kadeřníků, a úryvky typu "je tam 6 spolubydlících, pejsek a všichni jsou móóc fajn" mě přivádí ke kómatickým mdlobám. Jsem mistrem vyhrocených situací. Stačilo se pořádně vytočit, sednout k internetu a z deseti různých inzerátů klapl první, na který jsem volala. Krásný velký byt, daleko od otravného brněnského ruchu. Bez pesjků a bez móc fajn spolubydlících.

Emoboy není vůbec emoboyem. Je tak optimistický, až ho mám kolikrát chuť svým šklebem praštit po zrzavé palici. Brečela jsem, když mi maminka řekla, že se nemůžu vrátit, když mi ukradli všechny peníze, když jsem měla horečky a nemohla na státnice. Tvrdil, že se všechno zlepší. Ne, že by to věděl, ale ono se to fakt zlepšilo. V soutěži jsem vyhrála kontaktní čočky na rok, které potřebuju jako sůl, a k tomu přidali iPad. Splnila jsem si několik "must-have" snů, mezi které patřilo modelkování Iron Fistu, pořádání koncertu pro kapelu, kterou miluju, limuzína, pořádná práce, praví přátelé a pocit, že nejsem úplně k ničemu (a několik věcí, které nemůžu napsat, abych vám nekazila morálku). Jeden psycholog mi jako pařezu vysvětloval, že nemůžu být pořád nahoře, jinak bych si toho nevážila.

Žít se šrámy od lásky, která se tvářila jako forever, rozbitou lebkou od vlastních rodičů, alergií na lepek a závistivým okolím není bůhvíjaká prdel, ale ty chvíle, kdy dostanu pochvalu v práci jako nejproduktivnější zaměstnanec měsíce v sobě, kdy se práce ani nedá sehnat, smlouva na čtyřicet metrů vlastního prostoru se stromy za barákem, levné víno s bitchbook děvkama u bezduchých komedií a naprostá shovívavost a podpora v dobách nejtěžších, morčecí přítula a největší idol brněnské emo scény vedle mě v posteli, kdy ze spaní mele něco o poskytovatelích internetu.. To ti nezaplatí ani mastercard.

V den svých narozenin na Napříč večírku s blonďatou Pammahone a nepokřtěnou da bič Nikčou.. Jen Královna Bitche chybí, ale to jí ještě vytmavíme! Ne, nižší podpatky neměli. Koncem května se totiž víc než hodí chodit v apartním kloboučku, liščím šálu a křiváku, tentokrát bohužel bez zvracení ústřic do kyblíku na šampaňské..

No ale to se přece nedělá!

Svazováni(y?) nesmyslnými pravidly, která mají určovat to, co je správné. Neřídit se jimi hned nemusí znamenat, že jste úplnej hipík nebo punkáč. Budiž jsem toho důkazem. Vyděděna ze slušné společnosti? Možná. Mami, nečti to.

Nenosím spodní prádlo. Ani pravidelně. Co by si o tobě pomysleli, kdyby tě vezla záchranka a ty bys neměla sladěný kalhotky s podprsenkou? Ale no tak. Kdyby se v polyesterových gaťkách denně neorosilo tolik slečinek, zaměstnanci značky Canesten by neměli práci. (Omlouvám se svému gynekologovi, že tak fejkuju a před ním si ty kalhotky cudně sundám, jinak by mě hnal svinským krokem k urologovi, že si v mínus deseti štráduju pod sukýnkou jen tak halabala.)

Nejsem žena, manželka a matka. A velmi pravděpodobně jí nebudu. Představa, že nebudu v práci scrollovat 9gagem, dívat se na southpark a hrát videohry, ale počítat dny do ovulace, kypět hormony, nakupovat výbavičku a nedejbože nechat sát prsa někoho v mé genetické linii mě děsí a děsit nepřestává, ať si vedle mě biologické hodiny odbíjí třeba pět minut po dvanácté.

I přesto, nejsem kráva a nebudu se vymlouvat, že neumím vařit. Polotovary ani prase nežere a domácí polívka často nezabere o moc víc času a umu než ta vysypaná ze sáčku, obohacená glutamanem. Že se můžou gastronomické choutky stát jemným donucovacím prostředkem i zdrojem obživy snad v pohlreichovské době netřeba dodávat. Chlap, který si neumí uvařit je ajťák, a ženská, která si neumí uvařit je prostě kráva. A navíc je čeká rakovina tlustého střeva nebo tak.

Nadávám, piju a fetuju. Co bych to byla za bohéma a psavce, kdybych to nedělala. Tenhle svět je jeden velkej stres, a protože mě pán Ježíš na kříži ani chechtající se Buddha neukonejšili, občas se potřebuju vyřvat jako skladník poránu, občas si potřebuju smíchat mozkomíšní mok s vodkou a když nemůžu spát, bolí mě hlava, nebo nevím, coby v OBI, šňupu lexaurin, zapíjím ibalgin 800 šampaňským a většinu mezi tím taky. Jsem svobodný, studující, pracující a trpící občan tohohle státu a znám pořizovací ceny i spotřební daně.

Nejsem promiskuitní a nepředstírám orgasmy. Zpovědi z Bravíčka mě nechávaly chladnou, takže jsem se v mládí nehnala za ničím, krom vlastního potěšení, a i když se to nezdá, moji exmilenci by se dali na prstech jedné ruky spočítat. S milenkami už je to na malou násobilku.. Žádná z mých cest nebyla lemována jednonočními vztahy ani anonymními muchly v uličkách; i přesto nikoho nesoudím a jsem otevřena všemožným debatám a inovacím. Když milenec stojí za prd, tak mu to řeknu a pustím si porno.

A to je stejně asi jen třetina všech těch odporných nectností, kterými se netajím a do budoucna tajit nebudu. Možná by někdy neškodilo trochu té globální upřímnosti i od vás, moji milí..