Být femme fatale

Pokud jste se někdy dostali na můj osobní blog, asi jste si všimli, že je laděný do tak trochu noir atmosféry. Vždycky mě to k tomu tak nějak táhlo - noir, to je drsný detektiv s dvoudenním strništěm a hláškama suššíma než stehna starý panny. Řeší případy zapeklitější než rovnice o dvou neznámých, které stejně vždy skončí u jediné ženy ve městě, která dokáže mít kolem svého pěstěného prstíku omotaného kteréhokoliv muže. Femme fatale, žena jejíž osudová přitažlivost se zpravidla mění v osudnou, a to bez předchozího varování.

Buďme svorny, růžová je barva naše!

Nevláčíme kabelečky od Vivien Westwood a vuittonovský vzor nás nějak nechává chladnými (pokud není součástí kytary, kterou náš idol, baskytarista Pete Wentz, tu a tam při gigu smyslně olízne).

Proléváme hrdélka zlatým Pivopolitanem, neztišeně kritizujeme ostatní ženy a posíláme obscénní výroky na adresy sladkých a nevinných chlapců, kteří poté smrtelně blednou a jejich maminky jim v marné snaze zacpávají ouška.

Pohrdavě frkáme nad odlehčenou zálivkou v Caesar salátku a nezřízeně se cpeme stravou živočišnou. Milujeme vůni kůže a lechtání kožešiny na místech, o nichž slušné dívky nemluví.

Neměli by nás zakazát?

A mají na to odvahu?