Kač, kač, kač, kačena!

Dneska to nebude o zvířátkách. I když asi vlastně jo.

Když projedete naši pipigalerii, zjistíte, že jsme si udělaly fotky v koupelně a u toho jsme špulily držky. Věřím, že všichni ví, že to není náš styl.
Holky, co si myslí, že kačeří ksicht je roztomilý, bych poslala na výlet z útesu. Bez padáku, ale za to se závažím na nohách. Tohle se mnou sdílejí lidé napříč celým světem. Ne vážně - kačeří ksichtíky nejsou roztomilé, stejně jako mejkap s odstínem nutelly a dvacet vrstev řasenky. Většina lidí v mém okolí zastává stejný názor, takže předpokládám, že v tomto směru není zapotřebí dělat osvětu.
Snad jen nějaké naučné video na toto téma:

Úhel pohledu, někde mezi tupým (výrazem) a ostrým (soudem)

Otočím se za ženskou, když je pěkná. A taky se za ní otočím, když má velký kozy.

Och. Teď s určitě mnoho lidí pomyslí, že jsem pozérka. Je to tak, od toho je tohle blog.

Svatbo v bílém, vejdi a neubliž

Byli jste se v poslední době kouknout na módní peklo? Je tam přesvatbováno. Ada se vytasila s článkem o nešvarech českých nevěst a ejhle! Objevilo se nejvíc komentářů v historii stránek.
Na slovo svatba holky prostě slyší. V komentářích se objevily rady, zkušenosti, ale i odkazy na vysněné svatební šaty. Spousta odkazů na vysněné šaty. Ukázalo se, že většina dívčin, ač ještě není svatba ani v dohledu, už má vymyšleno, co bude mít na sobě. A já si uvědomila, že už jsem brouzdáním po svatebních fotkách strávila taky nějaký ten čas. Ukázalo se totiž, že jsem úplně stejná, jako většina jiných dívek. Myslím na svatbu a chtěla bych se vdávat.

Internet is for porn!

Znáte tu písničku? Jakpak by ne, její mesiášské sdělení, které ale neříká nic nového zní: internet je tady kvůli pornu. Nutno dodat, že písnička vznikla ještě před masovým zavedením facebooku a našeho úžasného blogu.
Takže dneska bych to opravila na; Internet is for porn, facebook and bitches.
Ta skvělá písnička by se dala brát jako alegorie na vnímání porna ženami a muži. Muži porno sledují, všichni do jednoho. Jestli tomu nevěříte, jste na špatné stopě. Pokud vím, jednou se snažil kdosi v Améru dělat výzkum mezi muži v určitém věku, kteří se na porno nedívají a nenašli ani jednoho. Jaké překvapení. /btw. kdybyste někdo našel odkaz na danou anketu, budu vám olizovat podpatky jako Nintendokórové/
Jak je to s pornem mezi ženami? Nevím, když zneužiju strejdu Gůgla, tak mi to vyhodí např. tohle, kde se dozvíte, že se na porno dívá 66% žen. Je to tak?
Jestli je tohle pravda, tak se možná holky na porno koukají se stejnou radostí a uspokojením jako já. Ale nepřiznají to.
Koukáme na porno, já, pammahone i Nintendokórová. Někdy dokonce i spolu.
Masturbujeme, všechny tři. (jestli spolu, to si domyslete sami, ale proč masturbovat když je tady sex ;)
Ale ten hlavní rozdíl mezi námi a vzorkem běžné ženské populace je, že my o tom mluvíme nahlas.
Nevím jestli má cenu tady přímo rozepisovat, jaké konkrétní porno se nám líbí. Jenom tak nějak naznačím, že většinou nejde o sex jedné ženy s jedním mužem, v jedné poloze. A úplně blbé je, když je z těch lidí vidět nanejvýš deset centimetru čtverečných prostoru, na kterém se celý děj odehrává. Crap! Takové porno mě, poněkud hloupě řečeno, mrdá.
Milí tvůrci porna, zamyslete se. Jestli se na tenhle váš produkt dívá kolem 66% žen, to už je docela dobrý trh, ne? Tak co kdybyste natočili porno s hezkým chlapem (nebo s gangem hezkých chlapů), u kterého půjde v záběrech vidět i něco víc než jen penis. Neříkám, že nutně potřebuju v pornu chlapa. Ale když už tam je, ať je na co koukat. Když chci koukat na porno, je skoro vždycky určené pro koncového uživatele - chlapa. Pak je tady druhý extrém.

http://www.abclinuxu.cz/clanky/komiks-xkcd-714-porno-pro-zeny

Tak nevím, jsem rozmazlená, nebo neumím hledat? Nebo je můj problém, že za porno nechci platit?
Nechci ani porno, kde chlapi uklízejí domácnost. Tohle mě uspokojuje jinak než sexuálně. Nechci ani 15 minut nabušených bušením, přičemž vidím obličeje zúčastněných na začátku a na konci filmu (a na konci pouze v případě, že by byl faceshot).

Jsem snad jediná holka nespokojená se stavem věci?

Móda hýbe světem, mně žlučí

ale taky jak kdy.

Kde jsou ty časy mé puberty, kdy jsem se chovala a tvářila jako kluk. Dokonce, podle slov žen z mojí rodiny jsem jako kluk dokázala dělat i jiné věci. (Poznala jsem to z neustálých dotazů jako: "Proč chodíš/sedíš/mluvíš/pliveš jako kluk?") Dneska už je to passé (píše se to vůbec takhle?) a já si hraju na dospělou paní.

Nevím co se to s náma děje. Já jsem shodila svoje megadlouhé háro a zvolila jsem praktičtější, i když stále ženské mikádko. A můj drahý shodil svoji koňskou hřívu a stal se z něj reprezentativně vyhlížející a neustále upravený mladý jedinec. Navíc jsem si nechala propíchnout uši, takže teď začínáme reálně vypadat jako muž a žena. Jakkoli mi toto označení mé osoby přijde nepatřičné.

/ne, vážně. Právně jsem dospělá, fyzicky taky. Ale pořád jsem jenom holka/

Vrátím se ale k té módě. Když jsem byla v pubertě, neřešila jsem ji. Ani trochu. Znovu použiju slova mojí milované starší sestry, protože v té době mě velice trefně vyjadřoval pojem "hastroš". Buď tohle, nebo outdoor. 

Veliký vliv na mě v té době měl můj tehdejší přítel, první velká láska a tak, který byl blázen do outdooru a sportu obecně. Takže očumování věcí na outdoorových webech a v obchodech bylo na denním pořádku. A celkově mi to nedělalo problém, protože jsem pracovala v outdoorovém obchodě. Jenomže pak přišla vysoká škola a s ní spojené stěhování do Brna.

Zničehonic jsem změnila úplně svůj životní styl. Přestala jsem tak nějak sportovat a než jsem si zvykla na tempo vysokoškoláka, tak jsem zničehonic přibrala 15kilo. Fuj! Ze všech outdoorových hadříků jsem tak nějak vyrostla.

Ale to pořád nezměnilo moji nechuť k módním záležitostem a děvkoidním modelům, které jsem běžně potkávala na ulici. Právě proto, že jsem se o módu nezajímala, nechápala jsem, že to co potkávám na ulici ani móda není. 

Přešel další rok, další vztah a já jsem se začala úplně zvolna a nenápadně měnit. Ale pořád jsem to nijak extra neřešila. Až teď, poslední dobou se v tom plácám tak nějak víc.

Hodně za to může Módní peklo, to přiznám bez mučení. Jako by mi to náhle otevřelo oči. Uvědomila jsem si, že ta holka má prostě ve spoustě věcech pravdu. Tak trochu jsem si osvojila nechuť k džínám i jiným masovým věcem. Ze začátku jsem dokonce propadla tomu, že nesmím za žádnou cenu nosit nic, co by se Adě nelíbilo. Ale pak mi to došlo. Ta holka má sice ve spoustě věcech pravdu, ale její slovo není svaté.

Ano, chodím teď mnohem častěji oblečená slušně, elegantně a žensky. Ale když na to prostě nemám náladu (nebo čisté oblečení), tak si na sebe vezmu co se mi zachce. Cokoliv, v čem se cítím pohodlně a svá. A je mi doprdele jedno, jestli to jsou "modráky" (jakože rifle), pohorky, nebo outdoorová bundička. Někdy totiž člověk potřebuje vysadit. 

Asi už vážně začínám dospívat, či co. Jak jinak pojmenovat stav, kdy si člověk začne uvědomovat, že si nemá nechat vecpat do hlavy všechno ... co se třpytí?

Až mě Ada potká v mojí ignorantské náladě, s radostí si smlsne na mém outdoor-šupáckém outfitu. Až mě potká v době, kdy budu chtít působit žensky, budu prostě ženská. 

Chcete poučení na konec? Opravdu? Mějte hlavu otevřenou, ale nenechte si ji naplnit ptákovinama, které vám nesedí.

------------------------------------------------------------------------

poznámka pod čarou. Tenhle článek je duplicitně i na mém osobním blogu

Přetvářka II - ve dne děvka, v noci polda?

A nebo je to naopak?
V každé z nás je kus děvky. Menší nebo větší, ale je tam. A kdo říká že ne... inu ten je buď bigotní katolík, buddhista nebo sedmilhář.
Některé z nás ji v sobě odhalí ještě v pubertě, jiné až v dospělosti, některé nikdy. Některé ji odhalí, ale bojí se to přiznat. Jiné to dělají tak okatě, až se dostanou přes tu hranici, kdy je ještě možné býti v hloubi duše děvkou, ale zachovat si sebeúctu.
Já doufám, že balancuju stále ještě na té hranici. Stačí přešlap a najednou už nebudu ta nonkonformní dívka s otevřenými a svobodomyslnými názory na sex a vše s ním spojené, ale změním se ve figurínu ve slupce z červených legín, třpytivého topíku a peep toe high heels z fialového polyesteru.
A to já nechci. A tak se hlídám. Někdy si však připadám, že se hlídám až moc, a to se potom potřebuju vybouřit.

Pak si vezmu punčochy a krátkou sukni a podvazky nechám čouhat SCHVÁLNĚ.
Pak si obleču takový výstřih, že je mi skrz něj vidět divže ne peristaltika mých útrob, a ke stolům všech kolegů se velmi dlouho a velmi hluboce nakláním.
Pak jdu a zašukám si na kulečníkovém stole. V plné hospodě, za dveřmi, které se kdykoli mohou otevřít.
(Nestojí to za to, dokud nejste namol. Pak vám nebudou vadit zlomená záda a divné zvuky při sexu. A ráno kocovina přemůže i modřiny na ledvinách a neuvěřitelnou bolest v bederní oblasti. Stejně jsem si to zopakovala).
A dalších pár dní se skoro stydím. A někdy možná i přetvařuju, hraju si na slušňačku, na tělesnem nepoznamenanou intelektuálku, na mé druhé já, většinou utíplé a mlčenlivé pod tou vahou hříchu, kterou na něj denně nakládám.
Vydrží to někdy pár dní, někdy pár hodin. A pak si to téměř rozdám s kolegyní. Nebo s Princeznou. Nebo Královnou. S těma nikoli téměř.
Asiže pudy, ne?