Úhel pohledu, někde mezi tupým (výrazem) a ostrým (soudem)

Otočím se za ženskou, když je pěkná. A taky se za ní otočím, když má velký kozy.

Och. Teď s určitě mnoho lidí pomyslí, že jsem pozérka. Je to tak, od toho je tohle blog.

Hypotéka kontra dítě: navěky žít v sklepním bytě?

Je to tak. Přemýšlím o tom už několik dní a nemůžu přijít na přijatelné řešení.

Chceme dům. Nejdřív ale vlastní byt, ten pak prodat a koupit dům. Jenže na byt si musíme vzít hypotéku. A tu můžeme dostat, jen když budeme mít oba trvalou práci, což teď už doufám bude. Jenže to taky znamená, že musíme pravidelně splácet.
A v tuhle chvíli vstupují do hry moje biologické hodiny. Tikají a tikají a připomínají, že teď sice dítě nechci, ale za pět let už budu mluvit jinak. A hodně nahlas.
Jenže nemůžu mít dítě a odejít na mateřskou. Kdo bude platit hypotéku? A i kdybych po roce frkla dítě do jeslí (což se mi hnusí), kdo mě znova zaměstná, když tu pořád budu mít malé děcko? Abych si udržela slušný plat, znamená to neohlížet se na čas a dělat klidně celý týden dvanáctky. To malému určitě jen prospěje...

A tak pokud chci dítě, musíme zůstat aspoň do jeho pěti let v našem malém hnusném bytě. Který je pro miminko fakt ideální...
Nebo počkat do čtyřiceti, kdy už bude hypotéka splacená a nám bude hej. Co na tom, že už po pětatřicátém roce pravděpodobnost, že děcko bude postižené, roste opravdu nepříjemně rychle. Navíc být čtyřicetiletá matka je v dalším profesním životě ještě lepší. po mateřské totiž budu s dítětem a navíc stará a hnusná. Kdo takovou zaměstná?
A tak mi zřejmě nezbude nic jiného, než adopce. Nebo život ve dvou, bez děcka.

Vím, že to není dvakrát veselé téma a že se vlastně na tenhle blog ani moc nehodí, ale je mi to jedno. Protože jde kurva o můj život.