Je to tak. Přemýšlím o tom už několik dní a nemůžu přijít na přijatelné řešení.
Chceme dům. Nejdřív ale vlastní byt, ten pak prodat a koupit dům. Jenže na byt si musíme vzít hypotéku. A tu můžeme dostat, jen když budeme mít oba trvalou práci, což teď už doufám bude. Jenže to taky znamená, že musíme pravidelně splácet.
A v tuhle chvíli vstupují do hry moje biologické hodiny. Tikají a tikají a připomínají, že teď sice dítě nechci, ale za pět let už budu mluvit jinak. A hodně nahlas.
Jenže nemůžu mít dítě a odejít na mateřskou. Kdo bude platit hypotéku? A i kdybych po roce frkla dítě do jeslí (což se mi hnusí), kdo mě znova zaměstná, když tu pořád budu mít malé děcko? Abych si udržela slušný plat, znamená to neohlížet se na čas a dělat klidně celý týden dvanáctky. To malému určitě jen prospěje...
A tak pokud chci dítě, musíme zůstat aspoň do jeho pěti let v našem malém hnusném bytě. Který je pro miminko fakt ideální...
Nebo počkat do čtyřiceti, kdy už bude hypotéka splacená a nám bude hej. Co na tom, že už po pětatřicátém roce pravděpodobnost, že děcko bude postižené, roste opravdu nepříjemně rychle. Navíc být čtyřicetiletá matka je v dalším profesním životě ještě lepší. po mateřské totiž budu s dítětem a navíc stará a hnusná. Kdo takovou zaměstná?
A tak mi zřejmě nezbude nic jiného, než adopce. Nebo život ve dvou, bez děcka.
Vím, že to není dvakrát veselé téma a že se vlastně na tenhle blog ani moc nehodí, ale je mi to jedno. Protože jde kurva o můj život.
Milá Pamahouný, je to v prdeli. Ale táák v prdeli, že Ti naprosto rozumím. My máme byt velikosti lískovýho vořechu, navíc není náš. No ale datum ve vobčance mi nikdo nepřemaže, třicítka nervózne klepe nohou za dveřma a my už dva roky lítáme po nemocnicích, klinikách a všech čertech, protože plození potomka není naší disciplínou. Neplodnost přebila všechno a já jsem ochotná mít dítě v lískovým vořechu, jenom aby to, dohajzlu, už vyšlo. Není většího ženskýho pekla než chcát na těhotenský papírky a vidět jednu jedinou debilní čárku, kerá na tebe ukazuje prostředníček. :( Takže směle do plození!
OdpovědětVymazatopravdu se to sem nehodí, měla by ses stydět. Btw. když jsem byla na pohovoru, tak mně personalista říkala, že ona to udělala jinak - pořídila si dítě hned zkraje a pak se vrhla na kariéru. Horší je to, že ať se bavíš s kým se bavíš, zjistíš, že dítě je jedna velká překážka v kariéře. Ne pro Tebe, ale pro Tvé zaměstnavatele. Budeš perfektní uchazeč, budeš mít všechno, ale nebude vyhovovat Tvůj "profil". Zasraný kurvy jsou to.
OdpovědětVymazatHm, jasně, že je to řešení, pořídit si nejdřív dítě a pak kariéru... jenže to už jsem nadhazovala - nemůžu vychovávat děcko v našem současném bytě, když teď navíc potřebuju dodělat tu pitomou školu. A Permon teď dítě pochopitelně nechce. A navíc vypadnu z praxe, a to je u novináře docela problém... je to blbej pocit, když mi za chvíli bude čtyřiadvacet a řeším tohle. Ale mnohem horší to bude, až mi bude třicet.
OdpovědětVymazatBlanko, vůbec ti tu situaci nezávidím. A přesně tohle mě děsí ze všeho nejvíc, že třeba zjistím, že ani dítě mít nemůžu. Náš byt je taky lískovej ořech a taky není vlastně náš, navíc s rozbitou koupelnou, ve sklepě, kam nesvítí slunce a se spoustou ostrých a nebezpečných věcí. Dokud budem bydlet tam, tak si prostě děcko přivést na svět nedovolím :(
Byt se dá pronajmout, ne hned koupit a dům může být jen snem. Ne všecky sny se vyplní, bohužel. Je potřeba zvážit co je reálné a co je jen sen. Já se těším na dítě už od svých 17 let. Bývalá přítelkyně měla taky zájem o děti a v mnoha ohledech by to mohlo fungovat, měl jsem příjem, který by to pokryl (museli bychom šetřit, ale šlo by to), ale já si uvědomil, že bych to nedokázal v praxi, něco bylo špatně...
OdpovědětVymazatTeď mám hypotéku a peněz na zbyt mám mnohem míň, ale už vím že budeme mít se ženou dítě, když to nepůjde přirozeně, adoptujeme, jen chcu dodělat školu, pokud v rámci krize příjdu o víc peňez než dosud, prodáme byt a půjdeme do podnájmu, prostě to půjde, protože opravdu chceme.
Jsou chyby v okolnostech, nebo v tobě?
Kurva,teď se mi smazal celej obsáhlej koment... takže už jen stručně.
OdpovědětVymazatSocman: Ano, ne všechny sny se splní... jenže já nepřivedu na svět děcko do bytu velikosti lískovýho vořechu, jak krásně řekla Blanka, navíc takovýho, který mi nepatří a majitel mi může kdykoli říct: "Dobrý den, už mě nebavíte, jděte do prdele." On totiž i ten pronajatý byt něco stojí, pokud má být větší, tedy pro rodinu, a už jsme zase u otázky peněz po dobu mateřské a následné pracovní uplatnitelnosti.
Vyrostla jsem se čtyřmi sourozenci, matka byla dvacet let na mateřské. Kromě toho, že jsem si například nikdy nemohla dovolit koupit učebnice a musela si je půjčovat ve škole jako jediná z gymplu, jsem taky zjistila, jak těžko se pak máti vracela na pracovní trh.
Není mým cílem dělat tu ze sebe chudinku. Možná je chyba ve mně, když chci, aby mé dítě vyrůstalo v rozumném domově, kde si může dát k večeři něco jiného než chleba s máslem, může jet na lyžák, když chce a můžu mu koupit brýle, ve kterých bude vypadat normálně a ne jako piča, protože ty druhé stály tři stovky a tak je celé hradila pojišťovna.
Chci své dítě zabezpečit, dát mu lásku a spokojené dětství. Chápu, že tobě může varianta podnájmu vyhovovat, ale mě v tomhle případě ne, protože mi nepřipadá jako vhodné řešení. To se toho dítěte opravdu radši vzdám.
Znám lidi co žijí v podnájmu, v bytě 30 m2 a mají děti, které spokojeně vyrůstají. Nevyhovuje mi podnájem proto jsem koupil byt. Pokud ovšem budu muset pujdu do podnájmu i s dítětem, protože tomu je to celkem jedno v čím vlastnictví je byt. Jinými slovy pokusím se udělat cokoliv abych mohl své děti vychovat a zabezpečit (je pravda, že si někdy říkám, ž e mít děti je skoro zločin když se podívám na svět kolem, ale dá se vněm žít). Možná nebudou mít top mobily a trendy oblečení, ale já jsem tak taky vyrostl. Chci pro ně víc, ale když to nepůjde tak to nepůjde. Myslím, že to co dítě opravdu potřebuje není materiální. Mám partnerku, kterou považuji za úžasného potencionálního rodiče, lepšího než budu já a mám odhodlání udělat pro děti cokoliv.
OdpovědětVymazatNechtěl jsem to říkat naplno, ale pokud není co píšeš tady a na svém blogu hodně velká blamáž, je podle mého, subjektivního názoru, problém v tobě. Hledáš sama sebe. Stále jsi se nevyrovnala s odkazem svých rodičů. Nejsi si jistá svým místem v životě. Nejsi vyrovnaná se svým partnerem. Bojíš se toho mít děti, ač cítíš biologické hodiny. Přečti si pozorně svoje články, tohle všechno z nich kouká na svět jako sněžná sova s dvoudecového hrnku nudlové polévky.
Cha! To jsem přesně věděla, že napíšeš, že to, co dítě opravdu potřebuje, není materiální :) Měla jsem to v tom smazaném komentu předtím. Samozřejmě že děcko nejvíc potřebuje lásku a pozornost rodičů, jenže nezlob se na mě, když se naši neustále hádali, protože neměli peníze a pořád se muselo řešit, co si můžeme dovolit a co ještě ne, vnímala jsem to dost negativně.
OdpovědětVymazatTeď mi zase řekneš, že je to další známka toho, že jsem se ještě nevyrovnala s odkazem rodičů a budu své frustrace přenášet na vlastní dítě (aby se němlo tak špatně jako já), takže tohle bych ukončila, protože s tím nesouhlasím.
Jinak co se týká blogu, zřejmě ji nechtěl použít slovo blamáž (znamenající zesměšnění nebo ostudu, protože to neodpovídá zbytku té věty. Pokud jsi opravdu chtěl, tak jsem to z toho nepochopila, omlouvám se), ale to nechme stranou, každý se občas plete.
Spíš mě fascinuje, že ty jsi podle svých slov naprosto vyrovnaný. Mohu se zeptat, kolik ti je? Podle toho, že jsi mi začal tykat, odhaduji, že tak do třiceti, protože starší generace jinak vychovaná i v anonymním internetu většinou vyká, navíc jsi psal, že ještě doděláváš školu a tak. Pokud sji opravdu tak vyrovnaný se světem, s partnerkou, s představou společné budoucnosti dvacet let dopředu, tak mi nezbývá, než ti gratulovat. Většina lidí téhle vyrovnanosti totiž nedosáhne za celý život. Vždycky budou někde pochyby, v něčem si nebudeme jisti, ale to právě dělá život životem. Nejsme Chrabrodějové, abychom znali budoucnost, a pokud si teď nejsem něčím jistá, neznamená to, že za čtyřicet let budu.
Mít děti se nebojím. Bojím se ho mít teď. Teď ho totiž ani nechci. Smysl článku byl v tom, že v dnešním světě, kdy zaměstnavatelé odmítají ženy s dítětem nebo ženy po čtyřicítce, a přitom aby uživili rodinu, musí většinou oba rodiče pracovat, je hodně těžké mít takovou rodinu v takovém prostředí, jak by si člověk přál. Vždycky tady totiž bude něco, co musíte oželet.
Btw, sněžná sova by ten hrnek úplně zasedla, ač jinak moc hezké přirovnání :)
Navíc svět je pěkně zlý a zprdelený místo. A já taky nechci zažít situaci, kdy budu dítěti říkat, promiň Hynečku, nemáme peníze, takže nemůžeš jet na lyžák, nemůžu ti koupit nový botičky, nemůžu ti koupit novou knížku, ale mám tě moooc mooooc ráda. No za to mi bude dítě fakt moc vděčné, hlavně v kolektivu.
OdpovědětVymazatMou sněžnou sovou jsem vystihnout absurditu očividnosti, právě proto jsem specifikoval druh sovy a velikost hrnku. Blamáž jsem skutečně myslel, protože, kdyby tohle všechno byly jen výlevy znuděné novinářky a já to bral smrtelně vážně byl bych zesměšněn. Tak to by bylo k vymezení pojmů :-)
OdpovědětVymazatA teď k obsahu, to jestli se rodiče hádají není otázkou peněz. Ano jejich nedostatek nahrává konfliktním situacím, ale vlastnictví střelné zbraně nevypovídá o člověku, že je vrah.
Možná to tak vypadá ale já netvrdím, že jsem vyrovnaný se vším, jen v dětech mám celkem jasno. Je to priorita. Proto hledám způsoby, kdežto ty hledáš důvody proč to nejde. Nevím jestli budu někdy vlastnit dům (chtěl bych, ale čert ho vem), nevím jestli setrvám ve své práci a nebo si najdu jinou. Když nebudou peníze, klidně prodám byt a půjsu do podnájmu, pokud si spočítáme, že nezvládneme děti a hypotéku (chci bydlet ve vlastním, ale...)
U čtení tvého článku (a nejen tohohle) mám pocit že vyjmenováváš co všecno bys chtěla a jak nic z toho nejde. Tvrdíš, že teď dítě nechceš. Není to spíš tak, že ho nemůžeš mít s klidným svědomím. Co děláš abys ses nemusela bát ho mít v budoucnu?
Tak v závěru jsi na to kápla, je potřeba něco oželet, to je to co si myslím, že zatím nevíš: co bys měla oželet. Ano zaměstnavatelé nemají sociální cítění a přesto jsou matky samoživitelky a kupodivu to některé zvládají velmi dobře a jejich děti jezdí lyžovat, ač třeba nemají doma plazmovou televizi, nebo jejich rodiče nepropijí a neprokouří tolik peněz, že by to mohlo pokrýt hypotéku na malý byt. Ohledně tykání, je mi cca stejně jako tobě, a pokud ti tykání vadí, máš smůlu, protože ty taháš svoje strasti na internet před nevychovance jako já. Nicéně to tykání má svůj důvod...
Ono to vypadá, že se tě snažím kritizovat a do určité míry to tak může být, (zvlášť tá část o plazmové tv a společensky tolerovaných drogách, která se tě třeba vůbec netýká). Hlavně mi ovšem příjde líto, že působíš nešťastně a bezradně. A to je tak zbytečné ve 24 letech bez závazků s tolika možnostmi. Příznačné je to pro 17 let, ale tam už dávno nejsi. Idiot by ti poradil podívat se na Eat, pray, love. ale to je přesně to čeho by se měl každý vyvarovat. Utíkat od problémů a hledat požitky je pitomost. Postavit se před hromadu věcí, kterých bys chtěla dosáhnout, všechny vyházet ze šuplíků a skříní jako při jarním úklidu a probrat co má vlastně smysl, zbytek nacpat do popelnice. Pak začít hledat způsob jak ty co zůstaly opatrovat aby s nerozbily a ne si na internetu stěžovat, že se ti nevlezou do bytu, který je kvůli NIM strašně maličký a jiní ONI ti nedají práci abys mohla mít větší. Máš školu a práci placenopu líp, než spousta svobodných matek. Netvrdím, že každý může jezdit v mercedesu, ale každý může žít, mít děti a dobře je vychovat. Ano někdo to má snažší a někdo to má zatraceně těžké, ale úspěchů, které vydřeš si vážíš o to víc.
OdpovědětVymazatNezkoušej mi říct, že je to snůška idealistických řečiček pro mrňata. To by bylo značně nekonstruktivní začali bychom se urážet, já bych označil váš blog za úlet holek co odmítly dospět, ty bys mě nazvala pánským přirozením atd :-)
Heh, to jsem nečekala, že spustím takovouhle diskuzi.
OdpovědětVymazatS tím tykáním jsi to asi nepochopil, vůbec jsem neřekla, že mi to vadí, jen jsem pomocí toho odhadovala tvůj věk.
A nějak nevím o tom, že bych kromě tohohle článku jinde vyjmenovávala co všechno bych chtěla a jak to nejde, byť třeba ne tak explicitně. (Schválně jsem si je teď pročetla všechny, abych netvrdila něco, co není pravda). Jak už jsem uváděla, není mým cílem hrát si tu na chudinku, takže už ani nemám chuť dál diskutovat. Ale jedna věc mi pořád vrtá hlavou... jak můžeš vědět, že mám školu a práci placenou líp, než většina svobodných matek? Vždyť mě vůbec neznáš (teda aspoň si to myslím)...
Tady stejnej problém. Tři roky v bytě s matkou za jednou zdí, minimálně jedním spolubydlícím a prdícím sousedem za zdí u postele nás dokonale připravili o vášeň a intimnosti, protože ve chvíli, kdy má matka navíc ještě sklony ťukat v nepravidelných intervalech na dveře (Dědečku, přinesl jsem ti červy)... Darmo mluvit.
OdpovědětVymazatTeď se chystáme na hypotéku a koupit si pokud možno baráček s pozemkem, což znamená, že musíme za Prahu, protože na barák v Praze abychom vyhráli jackpot Sportky než se Sazka položí. Mimochodem, prdící soused je důvod, proč chceme do baráku.
Koupit byt a pak ho střelit a koupit dům nás taky napadlo, ale abychom v tom bytě mohli aspoň chvíli fungovat, pokud možno i s miminem, stál by stejně tolik, že to můžeme rovnou koupit ten barák za Prahou. Bohužel, nafouknutá realitní bublina hlavního města asi jen tak nesplaskne.
Přidej si k tomu, že i kdyby se mně zvedl plat a firma, ve který dělá manžel, prosperovala a fungovala dál, což možná bude a možná nebude, stejně manžel má v plánu ještě začít podnikat, protože z jeho platu a mý mateřský (děkujeme, čeští zákonodárci) fakt nevyjdem.
A to nemluvím o tom, že chceme mít dětí víc. A chceme jim dopřát vzdělání a kroužky a knížky na čtení a výlety do Zoo a výlety na hrady a zámky a vandry a...
Kurváááá!
Tak už mám depku taky. Ale ne kvůli tobě. To kvůli tomu, že nad touhle situací nadáváme tak co tři dny oba...
Cirr: Ámen. My už jsme se taky smířili s tím, že ať byt či dům, stejně musíme ven z Brna... tím spíš, jestli zůstanu pracovně ve Vyškově, tak se zřejmě odstěhujem někam na půl cesty, kde jsou ceny úplně někde jinde a dojíždět budem aspoň na férovku oba.
OdpovědětVymazatThat sucks.
That royally sucks arse, my friend.
OdpovědětVymazatAle co, byli jsme a budem. Přinejhorším vyemigrujeme do tý prdele světa do Hřešic, budem pěstovat prasata a brambory a snažit se přežít. Nechcete se přidat? Mohli bychom rozšířit živočichovýrobu a je tam vířivka.
Nějako donutit svět, aby chodil on za náma a ne my za ním jak ťulíci, a dalo by se makat z domova. Jenže jak?
Milý tenisáčku, je ti nějakých 24, ok. Řešíš kindoše, ok, moje šílená sestra je řeší snad od tý doby, co se narodila, ok. Bydlíš ve sklepě, ok. Jsi na kariérním vzestupu, ok. V prosinci 2012 má být podle většiny zfanatizované populace (evidentně moc čtou bulvární píčoviny o Mayském kalendáři) konec světa, ok? Proč tohle neřešíš po třicítce?! OK?
OdpovědětVymazatMyšoune, pravdu díš! Své starosti odhazuji v dál a pokud přežiju rok 2012, tak se nad sebou hluboce zamyslím. Do té doby je předčasné něco řešit.
OdpovědětVymazatPřál bych ti abys své starosti dokázala odhodit v dál.
OdpovědětVymazatNa svém blogu jsi psala něco o státnicích a že jsi novinářka už jsem se taky dočetl, nevím sice jak je ta práce placená, ale určitě líp než pokladní v albertu. A chtěl jsem napsat spousta ne většina samoživitelek.
Svět je malej a internet ho spojuje nadsvětelnou rychlostí. Možná mě teď budeš mít ráda ještě míň, ale známe se už docela dlouho a mám fakt pocit (sposta kamarádů taky), že se docela trápíš a nevíš jak z toho ven. Ctěl jsem jen podat pár námětů k zamyšlení, které bys nejspíš neposlouchala(a které asi stejně nebudou k ničemu, protože každý musíme najít svoje štěstí), kdybych se podepsal jinak než akrostichem.
K Mow, řešit tyhle věci po třicítce je dost pozdě, pokud chce někdo bydlet ve vlastním. Pokud chce kdokoliv dítě a nechce mu odpírat měl by to začít řešit dopředu(pokud teda nemá nadstandartní příjem).
Socmane, kde si vzal patent na rozum? Je mi 31, řekl bych, že o tom něco vím! Moje drahá polovička, se kterou jsem 11 let, má 37 let, tak mi s prominutím vlez na záda s kecama jako že je po 30tce pozdě. NIKDY NENÍ!
OdpovědětVymazatmor: klid. Jsou lidé, kteří jsou sebejistí a vyrovnaní a vědí co chtějí už od dost útlého věku. Socman je jeden z nich. A navíc to nemyslí špatně, chce pammahone jenom pomoct. To, že o jeho pomoc nestojí, a že všichni potřebujeme jednou za čas nějaký ten výkřik zoufalství jako je tenhle článek, je věc druhá. Taky se chvílemi plácám životem, jako pam. Plácáme se všichni.
OdpovědětVymazatSocmane, vím, že to nemyslíš špatně. Nikdy jsi to tak nemyslel. Ale ber to tak, že tohle promlouvání do duše od někoho, kdo je stejně starý, lidi prostě štve. Včetně mně. Možná to je závist, možná to je hloupost, možná je to oprávněné rozčilení. Ale prostě to tak je. Nech si své rady pro lidi, kteří jsou Tví nejbližší, protože Ti ostatní si je k srdci nevezmou.
Nemám patent na rozum, ale dokážu si spočítat, kolik činí průměrný plat, mateřská, byt nebo dům na trase vyškov Brno, výše hypoték a náklady na dítě. Nikdy sice není pozdě, ale já uvedl tři podmínky pokud nechceš dítěti odpírat, bydlet ve vlastním a máš normální plat. Pokud nezačne člověk nic řešit do třiceti a neuspořádá si výdaje atd, tak po třicítce dost možná zjistí, že promeškal spoustu, času. Možná o tom spoustu víš, ale ani po třicítce by člověk neměl ukvapeně reagovat na komentáře, které si přečetl jen napůl.
OdpovědětVymazat