Jen stručně

Mám nejúžasnějšího muže na světě. Diagnostikoval mi botoholismus dřív, než jsem si ho sama přiznala, a smířil se s tím dřív, než jsem stačila říct: Neopouštějměkvůlibotám! Prošla jsem si klasickým pětifázovým utrpením:
Popírání (to, že jsem si koupila další boty, přece neznamená, že jich mám moc. Celý život jsem nosila jen sandály v létě a glády v zimě, tak si musím trošku rozšířit botník, ne?)
Hněv (JÁ že mám hodně bot? Pch! Měl bys vidět jiné holky! A btw, ty zase máš tisíce kravin ke kolu a tak)
Smlouvání (koupím si jen tyhle jedny, ano? Stojí jen stovku a jsou kožené, budou se mi hodit na léto, uvidíš)
Deprese (ach bože, jsem tak hrozná, kupuju si tolik bot, i když bych ty peníze mohla dát za něco užitečnějšího, musíš mě nenávidět)
Smíření (dobře, přiznávám to. Stala se ze mně botoholička. Jsem ochotná s tím žít)
Budiž mi omluvou, že se mi daří kupovat krásné botky v sekáčích a tak rodinný rozpočet neruinuju tak, jak bych mohla, kdybych chodila do normálních obchodů.
A dneska mi muž vyznal lásku, aniž by něco řekl. Šel a postavil mi botník. Ale ne jen tak ledajaký. Postavil mi botník na třicet párů bot. S šesti policemi různých výšek, aby nízké boty nedostaly agorafobii a dvanácticentimetrové jehly klaustrofobii.
A pak mi řekl, že až budeme mít dům, udělá mi vestavěnou skříň na boty po celé výšce zdi.
A ač se mi to z celé duše příčí a kroutím se u toho jako žížala cvrnknutá na rozpálenou plotnu, pochopila jsem, jak se cítila Carrie, když poprvé otevřela dveře do své šatny v novém bytě.

Edit: obrazová příloha (abyste neremcali)

Nejoblíbenější. Vyzkoušené na rozlučce s kolegy, koupené, aniž bych je měla barevně k čemu nosit. Ale jsou tak individuální, že je vlastně k ničemu nosit nepotřebuju. To k nim nosím všechno ostatní.

To je on, předrahý. Zatím je v něm spousta místa, takže si můžu dovolit odsunout chlapovy boty až dolů (kde se krčí i moje věrné trekovky) a dopřát botkám v horních policích spoustu pohodlí. Až se k nim nastěhujou další, budou se muset trpně seřadit bok po boku a neplýtvat tak vzácným místem.

Druhé nejoblíbenější. Vyzkoušené na dvou politických plesech, jednou na tyči, ve všech případech k nejvyšší spokojenosti. Pornoboty, jak se patří. Už se těším na léto.

Botoholismus

Bylo nebylo. V jednom městečku ve východních Čechách, v rodině chudého programátora přišla na svět holčička. Anžto programátor byl sice chudý, ale zato plodný, brzy kromě holčičky dělaly bordel po městečku další čtyři děti.
Jak holčička vyrůstala, začala o sobě přemýšlet. A taky o tom, co si ráno vzít na sebe. Jelikož téměř všechno oblečení dědila po známých a příbuzných nebo jí ho šila matka, nikdy se příliš nezajímla o módní trendy a spokojila se s tím, co bylo. Úderem puberty pochopila, že to není ono, a začala hledat alternativu. I začala se oblékat jako kluk.
Po několika letech, když se poprvé zamilovala, si uvědomila, že to chce změnu. Nechala si narůst vlasy a začala se oblékat po vzoru spolužaček, tedy džíny a triko s kurvím výstřihem. Když ani to u vyvoleného nezabralo, rozhodla se začít trendy ignorovat a oblekat se, jak se doopravdy cítí. A přišla éra metalových hader. Glády, lebky, kovové opasky a v zápalvě černých věcí byste barvu hledali marně.
Vydrželo jí to pár let. Mezitím se zamilovala, tentokrát úspěšně, a už tři roky bydlí v jedné domácnosti s mužem, taktéž metalistou. Jenže za tu dobu se něco změnilo. Metalista sice metal dál poslouchá a chodí celý v černém, ale glády vystřídaly trekové boty a dlouhý černý kabát (škoda, už si ho bere jen občas) softshellová bunda.
Také teď-už-ne-úplně-holčička zůstala věrná hudbě a převážně i barvě, ale něco se přece jen změnilo.
A může za to Módní peklo. Vážně.
A tím se dostáváme k samotnému názvu článku. Už je to tak. Dřív jsem se smála ženským, které vykřikovaly, že mají v botníku stovku bot a chtějí další. Sarah Jessica Parker v Sexu ve městě mě se svou vášní pro boty - kromě svého koňského obličeje a žilnatých nohou - téměř fyzicky odpuzovala. A ejhle.
Nakazila jsem se botoholismem.
Začala jsem nosit podpatky. A jak se zvyšovalo mé sebevědomí a zlepšoval můj balanc, začala růst i výška podpatků u mých bot. Chvíli jsem bojovala, ale podlehla jsem.
Už mám patery boty na podpatku. Nejvyšší mají dvoucentimetrovou platformu a jedenáct centimetrů vysoký podpatek. Domů jsem si je přinesla asi před hodinou. Muž mě nechápe a stěžuje si kočkám, že mám horší a horší vkus. Já jeho námitky uznávám. Ale bot se nevzdám. Jen doufám, že si zachovám zdravý rozum a za padesát let mě někdo nenajde mrtvou v posteli mezi krabicemi od bot, ulámanými podpatky a dvacítkou mrouskajících se koček.