čtvrtek 23. prosince 2010

Botoholismus

Bylo nebylo. V jednom městečku ve východních Čechách, v rodině chudého programátora přišla na svět holčička. Anžto programátor byl sice chudý, ale zato plodný, brzy kromě holčičky dělaly bordel po městečku další čtyři děti.
Jak holčička vyrůstala, začala o sobě přemýšlet. A taky o tom, co si ráno vzít na sebe. Jelikož téměř všechno oblečení dědila po známých a příbuzných nebo jí ho šila matka, nikdy se příliš nezajímla o módní trendy a spokojila se s tím, co bylo. Úderem puberty pochopila, že to není ono, a začala hledat alternativu. I začala se oblékat jako kluk.
Po několika letech, když se poprvé zamilovala, si uvědomila, že to chce změnu. Nechala si narůst vlasy a začala se oblékat po vzoru spolužaček, tedy džíny a triko s kurvím výstřihem. Když ani to u vyvoleného nezabralo, rozhodla se začít trendy ignorovat a oblekat se, jak se doopravdy cítí. A přišla éra metalových hader. Glády, lebky, kovové opasky a v zápalvě černých věcí byste barvu hledali marně.
Vydrželo jí to pár let. Mezitím se zamilovala, tentokrát úspěšně, a už tři roky bydlí v jedné domácnosti s mužem, taktéž metalistou. Jenže za tu dobu se něco změnilo. Metalista sice metal dál poslouchá a chodí celý v černém, ale glády vystřídaly trekové boty a dlouhý černý kabát (škoda, už si ho bere jen občas) softshellová bunda.
Také teď-už-ne-úplně-holčička zůstala věrná hudbě a převážně i barvě, ale něco se přece jen změnilo.
A může za to Módní peklo. Vážně.
A tím se dostáváme k samotnému názvu článku. Už je to tak. Dřív jsem se smála ženským, které vykřikovaly, že mají v botníku stovku bot a chtějí další. Sarah Jessica Parker v Sexu ve městě mě se svou vášní pro boty - kromě svého koňského obličeje a žilnatých nohou - téměř fyzicky odpuzovala. A ejhle.
Nakazila jsem se botoholismem.
Začala jsem nosit podpatky. A jak se zvyšovalo mé sebevědomí a zlepšoval můj balanc, začala růst i výška podpatků u mých bot. Chvíli jsem bojovala, ale podlehla jsem.
Už mám patery boty na podpatku. Nejvyšší mají dvoucentimetrovou platformu a jedenáct centimetrů vysoký podpatek. Domů jsem si je přinesla asi před hodinou. Muž mě nechápe a stěžuje si kočkám, že mám horší a horší vkus. Já jeho námitky uznávám. Ale bot se nevzdám. Jen doufám, že si zachovám zdravý rozum a za padesát let mě někdo nenajde mrtvou v posteli mezi krabicemi od bot, ulámanými podpatky a dvacítkou mrouskajících se koček.

úterý 21. prosince 2010

Internet is for porn!

Znáte tu písničku? Jakpak by ne, její mesiášské sdělení, které ale neříká nic nového zní: internet je tady kvůli pornu. Nutno dodat, že písnička vznikla ještě před masovým zavedením facebooku a našeho úžasného blogu.
Takže dneska bych to opravila na; Internet is for porn, facebook and bitches.
Ta skvělá písnička by se dala brát jako alegorie na vnímání porna ženami a muži. Muži porno sledují, všichni do jednoho. Jestli tomu nevěříte, jste na špatné stopě. Pokud vím, jednou se snažil kdosi v Améru dělat výzkum mezi muži v určitém věku, kteří se na porno nedívají a nenašli ani jednoho. Jaké překvapení. /btw. kdybyste někdo našel odkaz na danou anketu, budu vám olizovat podpatky jako Nintendokórové/
Jak je to s pornem mezi ženami? Nevím, když zneužiju strejdu Gůgla, tak mi to vyhodí např. tohle, kde se dozvíte, že se na porno dívá 66% žen. Je to tak?
Jestli je tohle pravda, tak se možná holky na porno koukají se stejnou radostí a uspokojením jako já. Ale nepřiznají to.
Koukáme na porno, já, pammahone i Nintendokórová. Někdy dokonce i spolu.
Masturbujeme, všechny tři. (jestli spolu, to si domyslete sami, ale proč masturbovat když je tady sex ;)
Ale ten hlavní rozdíl mezi námi a vzorkem běžné ženské populace je, že my o tom mluvíme nahlas.
Nevím jestli má cenu tady přímo rozepisovat, jaké konkrétní porno se nám líbí. Jenom tak nějak naznačím, že většinou nejde o sex jedné ženy s jedním mužem, v jedné poloze. A úplně blbé je, když je z těch lidí vidět nanejvýš deset centimetru čtverečných prostoru, na kterém se celý děj odehrává. Crap! Takové porno mě, poněkud hloupě řečeno, mrdá.
Milí tvůrci porna, zamyslete se. Jestli se na tenhle váš produkt dívá kolem 66% žen, to už je docela dobrý trh, ne? Tak co kdybyste natočili porno s hezkým chlapem (nebo s gangem hezkých chlapů), u kterého půjde v záběrech vidět i něco víc než jen penis. Neříkám, že nutně potřebuju v pornu chlapa. Ale když už tam je, ať je na co koukat. Když chci koukat na porno, je skoro vždycky určené pro koncového uživatele - chlapa. Pak je tady druhý extrém.

Tak nevím, jsem rozmazlená, nebo neumím hledat? Nebo je můj problém, že za porno nechci platit?
Nechci ani porno, kde chlapi uklízejí domácnost. Tohle mě uspokojuje jinak než sexuálně. Nechci ani 15 minut nabušených bušením, přičemž vidím obličeje zúčastněných na začátku a na konci filmu (a na konci pouze v případě, že by byl faceshot).

Jsem snad jediná holka nespokojená se stavem věci?

pondělí 20. prosince 2010

So unsexy

Stojím na začátku a uvědomuju si, že začít nedokážu.
Není to ale tak vážné, jak to vypadá. Jde jen o začátek tohohle užbleptnutí. Občas mám totiž hlavu plnou tak, že mi myšlenky tryskají ušima a vytvářejí ve vzduchu prapodivné duhové obrazce, buší mi zevnitř do spánků a dožadují se volnosti - ale čím víc jich nechám jít, tím méně se mi jich potom podaří dostat na papír nebo obrazovku. A takhle se ztrácejí geniální nápady, milé děti.

Bohužel, dneska by milovníci esoterična (existuje vůbec takové slovo?) a citliví jedinci kolem mé hlavy nepatřili myšlenkovou auru pestrobarevnou, ale nudně, smutně a obscénně černou.
Táhne se za mnou už od soboty a nemůžu se jí zbavit. Má přitom jednoduchý základ. Připadám si strašlivě neatraktivní. Čas od času taková chvíle přijde na každou ženu a ta moje si mě vybrala právě teď.
Není lepšího data, než čtyři dny před vánoci. Ačkoli je neslavím a mám na ně většinou nepříliš dobré vzpomínky, přesto na mě třiadvacet let každoroční předvánoční kulturní masáže zanechalo stopy a mám takový neodbytný pocit, že cítit se takhle před vánoci se prostě nesluší.

A já se ptám, milé dámy a pánové, kdeže se skrývá odpověď na otázku, jak být atraktivní?

V těchhle botách snad?



V ultrakrátké sukni červeného santaoblečku pro Santovy pornocnice? V litru hanácké vodky?
Jsou ženské, které si připadají atraktivní oblečené do leoparda nebo růžové šlehačky. A čím víc skvrn, tím víc adidas.
Jsou ženské, které atraktivitu vidí v upnutých černých čatech s megavýstřihem a jehlách tak vysokých, že by s nimi Jack při šplhání na fazolový stonek ani nepotřeboval žebřík.
Jsou ženské, pro které atraktivita znamená volánkovou bílou halenku s etnovyšíváním a rozpuštěné dlouhé vlasy.
Já sama nevím. Ale asi mám stopu.
Začíná na vánočním večírku a větví se do dvou stran. Na jedné z cest jsou větvičky položené křížem přes sebe a říkají staré jasné zálesácké heslo - tudy nechoď.
Ta druhá má na sobě obrovskou šipku a vede na sobotní narozeninovou párty. Dala jsem se po ní a uvědomila si, že moje atraktivita zůstala za mnou. Má svou hlavu a rozhodla se jinak. A tak už asi vím, kde ji hledat. Jen si nejsem jistá, jestli za to vůbec stojí.

A co vy, baby? Taky si připadáte atraktivní jen mezi - v podstatě - cizími lidmi?

úterý 14. prosince 2010

Móda hýbe světem, mně žlučí

ale taky jak kdy.

Kde jsou ty časy mé puberty, kdy jsem se chovala a tvářila jako kluk. Dokonce, podle slov žen z mojí rodiny jsem jako kluk dokázala dělat i jiné věci. (Poznala jsem to z neustálých dotazů jako: "Proč chodíš/sedíš/mluvíš/pliveš jako kluk?") Dneska už je to passé (píše se to vůbec takhle?) a já si hraju na dospělou paní.
Nevím co se to s náma děje. Já jsem shodila svoje megadlouhé háro a zvolila jsem praktičtější, i když stále ženské mikádko. A můj drahý shodil svoji koňskou hřívu a stal se z něj reprezentativně vyhlížející a neustále upravený mladý jedinec. Navíc jsem si nechala propíchnout uši, takže teď začínáme reálně vypadat jako muž a žena. Jakkoli mi toto označení mé osoby přijde nepatřičné.

/ne, vážně. Právně jsem dospělá, fyzicky taky. Ale pořád jsem jenom holka/

Vrátím se ale k té módě. Když jsem byla v pubertě, neřešila jsem ji. Ani trochu. Znovu použiju slova mojí milované starší sestry, protože v té době mě velice trefně vyjadřoval pojem "hastroš". Buď tohle, nebo outdoor. 
Veliký vliv na mě v té době měl můj tehdejší přítel, první velká láska a tak, který byl blázen do outdooru a sportu obecně. Takže očumování věcí na outdoorových webech a v obchodech bylo na denním pořádku. A celkově mi to nedělalo problém, protože jsem pracovala v outdoorovém obchodě. Jenomže pak přišla vysoká škola a s ní spojené stěhování do Brna.
Zničehonic jsem změnila úplně svůj životní styl. Přestala jsem tak nějak sportovat a než jsem si zvykla na tempo vysokoškoláka, tak jsem zničehonic přibrala 15kilo. Fuj! Ze všech outdoorových hadříků jsem tak nějak vyrostla.
Ale to pořád nezměnilo moji nechuť k módním záležitostem a děvkoidním modelům, které jsem běžně potkávala na ulici. Právě proto, že jsem se o módu nezajímala, nechápala jsem, že to co potkávám na ulici ani móda není. 
Přešel další rok, další vztah a já jsem se začala úplně zvolna a nenápadně měnit. Ale pořád jsem to nijak extra neřešila. Až teď, poslední dobou se v tom plácám tak nějak víc.
Hodně za to může Módní peklo, to přiznám bez mučení. Jako by mi to náhle otevřelo oči. Uvědomila jsem si, že ta holka má prostě ve spoustě věcech pravdu. Tak trochu jsem si osvojila nechuť k džínám i jiným masovým věcem. Ze začátku jsem dokonce propadla tomu, že nesmím za žádnou cenu nosit nic, co by se Adě nelíbilo. Ale pak mi to došlo. Ta holka má sice ve spoustě věcech pravdu, ale její slovo není svaté.
Ano, chodím teď mnohem častěji oblečená slušně, elegantně a žensky. Ale když na to prostě nemám náladu (nebo čisté oblečení), tak si na sebe vezmu co se mi zachce. Cokoliv, v čem se cítím pohodlně a svá. A je mi doprdele jedno, jestli to jsou "modráky" (jakože rifle), pohorky, nebo outdoorová bundička. Někdy totiž člověk potřebuje vysadit. 
Asi už vážně začínám dospívat, či co. Jak jinak pojmenovat stav, kdy si člověk začne uvědomovat, že si nemá nechat vecpat do hlavy všechno ... co se třpytí?

Až mě Ada potká v mojí ignorantské náladě, s radostí si smlsne na mém outdoor-šupáckém outfitu. Až mě potká v době, kdy budu chtít působit žensky, budu prostě ženská. 

Chcete poučení na konec? Opravdu? Mějte hlavu otevřenou, ale nenechte si ji naplnit ptákovinama, které vám nesedí.

------------------------------------------------------------------------
poznámka pod čarou. Tenhle článek je duplicitně i na mém osobním blogu

středa 8. prosince 2010

Flexi sexy

Naučila jsem se krásné nové slovo. Flexisexualita. Jak mi bylo sděleno, "odborníci" (lidé, kteří vám i z úplného bludu udělají neotřesitelnou pravdu, pevnou jako skála, často využívaní v médiích; já to vím, sama v médiích pracuji) tak nazývají stav, kdy je člověk přitahován pevně k jednom pohlaví, ale čas od času, v různě dlouhých intervalech, si odskočí otestovat i to druhé, aby zjistil, jestli tam není tráva zelenější.
Nevím tedy, proč z toho oni odborníci dělají novinku, protože podobné sklony měli lidé už minimálně ve starém Římě. A kdoví, jestli kdesi v šeru dávných časů nepraštil pračlověk kyjem o zem, praženu nechal se sousedkou a neodběhl si do křoví na bližší seznámení s tím lovcem, co bydlí o pár stanů dál a má tak krásně vykroužené svaly na lýtkách... ale to by asi lépe věděl Marty McFly.
Když však odhlédnu od toho, že Římani byli pěkně zvrhlá cháska, roztočit to tedy uměli pořádně. Tipec jim zatrhl nástup křesťanské morálky, který na téměř patnáct set let (vyjma počátků křesťanství, kdy se i kněží pelešili ostosedm) zavedl striktní přístup k sexu - doma, potmě, pod peřinou, potichu, na zádech, s právoplatnou ženou a jen kvůli dětem. A sex mezi lidmi stejného pohlaví je hnus.
Zajímavé je, že si to dodnes myslí velká většina lidí, kteří věřící nejsou ani omylem. Chápu, že některým to připadá nepřirozené a vymlouvat jim to nehodlám. Co mě ovšem dokáže vždycky pobavit, je následující situace:

Jsem žena, kterou přitahují obě pohlaví. Chlapi jen o trochu víc než ženské. A mám několik podobně naladěných kamarádek.
Jdeme si sednout někam do hospody a když je zábava v nejlepším a řeč se stočí na sex, většina chlapů u stolu pronese, že si vždycky přáli mít v posteli dvě holky. A že jim lesbické porno připadá strašně vzrušující.
Začneme se s holkama líbat.
Chlapi ztichnou a pozorují nás.
Ne, nejsme lesbičky a ano, trojku už jsme vyzkoušely.
Ale co by pánové řekli na to, že by si dali pusu taky? Jen pusu, žádné jazyky.
A to je konec.
"Je to nechutný, hnusný, odporný, zvrácený, je mi z toho na blití..."
Fascinuje mě to. Jeden každý z nich se dívá v pornu na to, jak si to rozdávaj dvě ženský. Naprostá většina z nich se snaží svou holku přesvědčit, aby zkusila anál, a když ta odmítá, tak jí tvrdí, jak je to super a že se jí to bude líbit.
Když pak přijde řeč na gaye, jejich sex jim připadá nechutný a zvrhlý. Zdá se to pokrytecké jenom mně?

Mimochodem, mě se líbí, když se spolu dva kluci líbají. Líbí se mi, i když si to rozdávají, stejně jako dvě holky. A pokud dostanu chuť se pomilovat s pěti chlapama nebo čtyřma babama, tak to prostě udělám. Myslím, že odbornci vymysleli docela pěkný název. Jsem flexisexy.