V každé z nás je kus děvky. Menší nebo větší, ale je tam. A kdo říká že ne... inu ten je buď bigotní katolík, buddhista nebo sedmilhář.
Některé z nás ji v sobě odhalí ještě v pubertě, jiné až v dospělosti, některé nikdy. Některé ji odhalí, ale bojí se to přiznat. Jiné to dělají tak okatě, až se dostanou přes tu hranici, kdy je ještě možné býti v hloubi duše děvkou, ale zachovat si sebeúctu.
Já doufám, že balancuju stále ještě na té hranici. Stačí přešlap a najednou už nebudu ta nonkonformní dívka s otevřenými a svobodomyslnými názory na sex a vše s ním spojené, ale změním se ve figurínu ve slupce z červených legín, třpytivého topíku a peep toe high heels z fialového polyesteru.
A to já nechci. A tak se hlídám. Někdy si však připadám, že se hlídám až moc, a to se potom potřebuju vybouřit.
Pak si vezmu punčochy a krátkou sukni a podvazky nechám čouhat SCHVÁLNĚ.Pak si obleču takový výstřih, že je mi skrz něj vidět divže ne peristaltika mých útrob, a ke stolům všech kolegů se velmi dlouho a velmi hluboce nakláním.
Pak jdu a zašukám si na kulečníkovém stole. V plné hospodě, za dveřmi, které se kdykoli mohou otevřít.
(Nestojí to za to, dokud nejste namol. Pak vám nebudou vadit zlomená záda a divné zvuky při sexu. A ráno kocovina přemůže i modřiny na ledvinách a neuvěřitelnou bolest v bederní oblasti. Stejně jsem si to zopakovala).
A dalších pár dní se skoro stydím. A někdy možná i přetvařuju, hraju si na slušňačku, na tělesnem nepoznamenanou intelektuálku, na mé druhé já, většinou utíplé a mlčenlivé pod tou vahou hříchu, kterou na něj denně nakládám.
Vydrží to někdy pár dní, někdy pár hodin. A pak si to téměř rozdám s kolegyní. Nebo s Princeznou. Nebo Královnou. S těma nikoli téměř.
Asiže pudy, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat