Řekni mi, co čteš

Být krásná a mít za sebou úspěchy v modelingu je snem (i důvodem závisti) mnoha dívek. Sympatická Monika Váchová prožila svých pár minut slávy, zároveň nebyla ušetřena temnější strany úspěchu, a tak je ráda, že poté, co se s rozvedenou maminkou přestěhovaly do vesničky Blažejov, může chodit do normální školy, mít kamarádky, prožívat běžné radosti a starosti studentského života – a samozřejmě především lásky, na které jí do té doby nezbýval čas.
Všechno by ale mohlo být mnohem jednodušší, kdyby se nepustila do nebezpečné hry s city – a kdyby v pasti, co z pomsty nalíčila na frajera Mikuláše, neuvízla sama. Otěhotnět s klukem, který se líbí tolika dalším a věrnost mu moc neříká, rozhodně není to, co plánovala! 

Víte, co to je? Anotace jednoho z nejnovějších románů Lenky Lanczové. Ve dvanácti letech jsem ji zbožňovala, v patnácti už bych se propadla hanbou, kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem to četla.
Nepíšu to kvůli snaze působit dospěle, kvůli pomlouvání červené knihovny nebo nedostatečném literárním citu dívek, které to čtou ještě ve dvaceti. Možná snad ve druhém plánu... (řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jsi-li slepice).

Výdycky jsem chtěla být spisovatelka. Baletní piškoty mě nelákaly, uniforma letušky mi připadala svíravá, princeznovské šaty bych protáhla blátem a rozervala o plot, sen o modelkovství mě přešel ve chvíli, kdy jsem si pořádně prohlédla, co vlastně modelky na sobě nosí.
Ale zato býti novinářkou s ostrým perem a ostrým jazykem a posléze spisovatelkou, která láme rekordy prodeje a přesto (sic!) má její kniha neotřelý jazyk a velkou uměleckou hodnotu, to byl sen, který jsem si malovala pastelkami po zdech mých vzdušných zámků.

Teď místo ostrého pera používám klávesnici a ostrý jazyk po prvním hektickém novinářském roce trochu otupěl. O kariéře spisovatelky si však občas dovoluju snít dál.
Jak na to? Nejsem dcera slavného otce (Natálie K.), moji rodiče nemají nakladatelství (papá Eragona), nevzala jsem si poslance (Barbara N.). Neštěkne po mě ani pes. A to se proráží kurva těžko. Červená knihovna ve stylu zmiňované Lenky L. mě taktéž neláká, i když je to asi nejsnazší způsob, jak proniknout na pulty knihkupectví.
A tak mi zřejmě nezbývá, než začít znovu ostřit jazyk v redakci a rezignovat na sny o slávě.
Jo, ještě je tady jedna možnost. Ta poslední. Být zatraceně dobrá.

Hehe.

A mimochodem - Nesvadbová i Kocábová píšou strašně. Jsem určitě lepší. Tož tak.