A tak se od sebe odloučili, kmet a muž, smějíce se, jako se smějí dva chlapci. Ale když Zarathustra byl samoten, promluvil takto k srdci svému: "Což je to možné! Tento stařičký světec ještě ani nezaslechl v svém lese, že bůh jest mrtev!

Já jsem se moc nesmála. Respektive jsem bulela, ale až úplně v přízemí. Bulela jsem dlouho. Bulelo nás víc. Bulela jsem na 4 lexauriny a dvě dvojky rulandy, bulela jsem matce do telefonu a ta na mě syčela že to věděla, ať už se na to vyseru, že jednou bude muset vydělávat každej, že jsem na to stejně srala a k čemu by mi to bylo a že jí nikdo zadarmo taky nic nedal. Pak jsem ještě chvilku bulela a pak jsem něco jedla a bylo to dobrý a pak jsem usnula.

185 pracovních hodin v červenci, 205 v srpnu. Něco kolem 360 otázek. 5. září. Štěstí není můj kámoš, prostě jsem si to do hlavy nenacpala. Ke všemu jsem něco maličko kvíkla a čučela do desky stolu. Nejsem bakalář a nejspíš ani nebudu. Je to moje vina, a rodičů a komise a boha a vedení v práci a všech. Když se matka po prvním neúspěšným pokusu na státnicích rozbrečela a nemluvila se mnou měsíc, připadala jsem si jako nejhorší člověk na světě. Ale to mě ještě nechala chvilku někde bydlet a dala mi jíst.. Teď si připadám ještě hůř. Jakoby mě něco vyžralo zevnitř a ta díra hrozně bolestivě pulsuje. Před očima mi běhají písmena Times New Roman ze čtených okruhů, linie tužky, jak jsem 30 hodin bez spánku v kuse zuřivě črtala poznámky, blikající okýnka ráno z Facebooku se sloganama "Ty to dáš!" a všechno to rozmazává slaná voda, protože mi všechno přijde na hovno. Každej další krok jakoby byl zbytečnej. Najednou nevím, čím jsem, čím chci být. Přitom je to taková prkotina, že.

Šla jsem dneska podepsat smlouvu na nový byt a je daleko, je krásný a je můj. Nic. Zejtra mi dají iPad. Nic. Za tejden jedu velet na Zaškolovák. Nic. Další tejden dělám DJe na vysněný Flédě. Nic. Nic. Nic. Vyléčil by to úsměv od maminky a ranní vůně Jihlavanky, kterou táta nestíhal dopít, když šel do práce. Jenže já už se tam nevrátím.

Hrozně bych chtěla, aby se mě tahle nanicovatost a misantropie nedržela moc dlouho, ale vzhledem k tomu, že mám teď tři dny včetně víkendu za sebou celodenní a v tom žádnej čas, kde bych si mohla zalízt do krabice a celou ji zmáčet slzama a rozkousat na cucky, tak se trochu bojím, že se z žalu utopím v kýblu na mop.

A jak pravil Zarathustra, si poslechněte v intru WWWček, které si půjčil od Strausse a vy všichni pravte víc, než máte, ať jste všichni otitulovaní a můžete si na mě ukazovat a smát se mi, nebo mnou pohrdat, nebo co se vlastně s takovejma neúspěšnejma absolventama filosofie dělá. Bůh je mrtev. (Nietzscheho jsem nečetla, jen jsem ho měla důležitě položenýho vprostřed knihovny)