Kuchařka v hotelu

Některé věci mě nepřestanou udivovat. Byla jsem dnes na pracovní schůzce v hotelu. Poučena, že schůzku s panem P. mám přesně v sedm hodin večer a že mám jít do pátého patra, překročila jsem práh, došla k recepci a slušně a nahlas pozdravila, neb jsem se chtěla nejdřív zeptat, jestli se náhodou neskrývá v přízemí, ať nemusím zbytečně nahoru.
Hlava recepční se otočila pomalu a s přesně vypočítaným efektem, aby každého příchozího zmrazila na místě a zarazila po kotníky do koberce. Nepromluvila. Tudíž jsem se toho ujala já. "Prosím vás, mám tu schůzku s panem P."
Hlasem, který při stvoření světa rozbíjel kontinenty, odvětila: "Nikoho takovýho neznám." Řkouc, že mi řekli, že mám jít do pátého patra, jsem zvedala poslední zbytky štítu své slušnosti. "No tak to děte do pátýho," svraštila obočí a já se divila, že mi ještě nedoutná halenka.
Naštěstí se jako rytíř v lesklé zbroji pan P. právě vynořil zpoza sloupu (byl dole!), potřásl mi rukou a odvedl mě nahoru.

 To jsem nevěděla, že hotel Best Western A-Austerlitz v Brně zaměstnává jako recepční kuchařku ze školní jídelny, která si tam kroutí druhou šichtu. A já si vždycky myslela, že recepční je vizitka podniku. No, možná je.

Malá domácí žumpa

Slavíte MDŽ? Kdo všechno slaví tenhle svátek a kolik z těch lidí vůbec ví, jak ten svátek vznikl - to vážně nevím.
Rozhodně jsem už nesčetněkrát slyšela kec o tom, jak je to komunistický svátek a podobně. O tom, ale dneska psát nechci. Jenom se trochu podivím nad tím, co pěkného jsem se dozvěděla na netu.

Už dlouho přemýšlím nad tím, co za slepice stojí za většinou článků na serverech jako jsou "ona dnes" nebo "Pro ženy". Ty žvásty, co se tam objevují si s holkama v práci předčítáme nahlas. Takové tam jsou píčoviny. Jeden z vrcholů žurnalistiky se pak na serveru ona dnes objevil právě na mezinárodní den žen. Já nevím proč jsou všechny ty servery pro ženy tak často dementní. Jako bychom měly být automaticky pitomé, my čtenářky. Smutnou skutečností je, že nejlepší články na druhém serveru, prozeny.cz, byly v rubrice "Jak to vidí chlap".

Jo, dělejme ze sebe slepice. Svátek MDŽ neoslavujme důstojně, držme chlapům nůž u krku a použijme přiměřené množství citového vydírání, abychom dosáhli toho, čeho chceme. Chlapi si přece rovnoprávné zacházení nezaslouží, vždyť jsou jako malí fracci. Vydobyly jsme si rovnoprávnost a teď je na čase jít o stupínek dál.

Vive la Pičistán!

Just too hot to handle?

Po všech životních eskapádách se dobrý holub vrací s otázkou, kde to začalo a kde to skončí. Prapůvodní koncepce bitchbooku byla o sexu, vztazích, botách a pivu a ani po dlouhé odmlce to nebude jinak.

Rozchody jsou hnusné. Pokud nepočítám ten s Kubou Vitešníkem, tak bolely všechny (a přesto tě mám ráda, Kubo). Zatímco před lety mi bylo stále ještě nadějných -náct a rádiové hity mě to bezhlavě nutily zkoušet znovu, teď je mi přes dvacet a vzhledem k tomu, co jsem večeřela, se otevřeně obávám bridgetjonesovského konce. Nemusím snad dodávat, že Hugh Grant byl je a bude sexsymbol foreva a že v mé dnešní večeři hrála roli majonéza.

Přitom mě nedávno zaskočila otázka mého psychokouče, zda nebude problém v tom, že jsem 'pro něj' (ukazoval prstem konkrétně) příliš dobrá. Nevěděla jsem, jestli se mám dusit kyselým smíchem, pláčem, zděšením nebo alergickou reakcí. Já a moc dobrá? Tovížejo.

I stane se, že někoho potkáte a zrovna ovulujete, a protože vám zrovna netečou rozmazané oční linky po napuchlém obličeji, ujmete se flirtu a jste béyoncovatá bohyně světa. Najednou to 'moc dobrá' dává smysl, že? Minimálně 'dost dobrá'. A chlapec utvrzuje: jsi fakt hrubá. Skvěle vaříš, máš pořad v rádiu, studuješ, děláš DJku, recenzuješ počítačový hry a vůbec, a navíc jsi hrozně sexy! Až na to, že má holku, se kterou se rozejde, až je to všem jedno.

Momentálně jsem ve stavu, kdy bych se psychokoučovi vysmála, ne-li vychrstla jeho věčně poloplnou sklenici (kyseliny) do ksichtu za takový jalový řeči. Nebudu to protahnovat, ve zkratce jsem zhrzená, ubrečená, ponížená (vy znalí pokračujte a vhodně doplňte). Díky eskapádě s neodstátnicováním na první pokus, kvůli kterému jsem přišla už o tak chatrnou důvěru rodičů, jsem v bytě sama s morčetem a děsí mě, že mám svůj nazelenalý obličej ukazovat mezi lidmi, kde stejně žádný princ (nebo aspoň Mario) nečeká. Však považte, na opeře nepotkám jinochy mladší 60 let (a to je studentské vstupné pořád levnější než to důchodcovské) a v práci stojím nahá modelem zahradním architektům, kde je krom dvou třetin stydlivých dívčin třetina stydlivých chlapců. Ale kecám, je tam jeden a ten mě kreslí rád, pouští mě do dveří a moc hezky se usmívá - akorát mi místo obličeje jízlivě kreslí rozesmátou pusu a dva křížky coby oči. A stejně, pořád jsem tam nahá a zmatená!

A do toho všeho jsem se dozvěděla, že je jedno, jak moc se snažím vymakat tagliatelle s pečenými rajčaty, česnekem a lístky bazalky, protože trávicí ústrojí informatika se spokojí s rohlíkem se sýrem z mikrovlnky zakápnutý kečupem a stejně nepozná rozdíl. A to jsem se naučila mocniny dvojky zpaměti až po 2^10.Nechci ani vědět, co holky řeknou na páteční party na kanapky s creme fraiche, kaviárem a mátou, protože já nemůžu jíst ani rohlíky, ani kečup.

Pro dnešek si zalezu do postele alespoň s morčetem a za majonézu se ztrestám pilates ještě před snídaní - i když nemám k zoufalosti Bridget Jonesové daleko, pořád nejsem oplácaná, nekouřím a nesmím pít. Ale s Hughem Grantem bych se vyspala taky. Amen.