Bipolarita

Jsme vzadu v redakci takový ženský koutek. Od doby, co jsem emigrovala z Teplého kotce (kde jsem byla obklopena samými chlapy) do Nudné kóje. (O původu názvů snad někdy jindy)
Stává se proto, že přijdou na přetřes zajímavá témata. Včera to byl úklid. Rozumějte úklid mužský, aneb systém typu Nech to růst, časem to odejde samo.
Když můj muž ještě bydlel u své máti, dosahoval jeho bordel v pokoji takových rozměrů, že se jednou nasrala a řekla, že cokoliv najde druhý den na podlaze, bez milosti vyhází. On prozíravě nechal na podlaze jen to, čeho se chtěl zbavit, a důležité věci schoval. Druhý den byla podlaha bez poskvrnky. Prozradil jí to až několik dní nato.



Dnes, když umývám nádobí nebo se chystám vařit a zjistím, že mi chybí polovina hrnků, talířů i hrnců, jdu najisto. Do pokoje pod postel. Pak tahám na světlo takové poklady, jako šedozelenou plísní do poloviny naplněný hrnek (Amáta) nebo talíř plný týden starých ohlodaných kuřecích kostí, které decentně zdobí motiv z vajglů. Když mu to nenápadně (s talířem v ruce, rudým obličejem a skelným leskem v očích) vyčtu, odpovědí mi většinou je:
"To jsem já nebyl, to jsi tam nechala ty." (ale vím, že ví, že já vím, že to byl on)
"Promiň, já jsem to tam zapomněl." (k tomu výraz tříletého kluka, který mě vždycky spolehlivě dojme)
"Já bych to odnesl do kuchyně, stačilo počkat." (rok?)
"Já si to pěstuju, čekám, až ta plíseň vynalezne vesmírné lety." (krmí ji brambůrkami a cukrem)
"To jsem nebyl já, to byl pan prezident." (nejčastější argumentace. Proti tomu se nedá nic říct)

A tak se to opakuje pravidelně.
Kolegyně Zuzka zase jednou testovala, jak dlouhá je reakční doba jejího muže, když přestane uklízet.
Poprvé to vydrželo čtrnáct dní. "Všude byly chuchvalce prachu, pokydaná podlaha, papoušek chudák trpěl v nevyčištěné kleci, nádobí se hromadilo i na místech, kde je to nemožné. Po dvou týdnech jsem to vzdala. Zeptala jsem se ho, jestli už mu nepřipadá, že by se tady mělo uklidit. Pravil, že jediné, co mu vadí, je to, že si občas musí umývat nádobí, aby se dalo vařit. Jinak mu to bylo jedno," řekla Zuzka.
Podruhé byla vytrvalejší. A pak, po měsíci, kdy se doma bála na cokoli téměř sáhnout, se v sobotu ráno její muž probudil, rozhlédl se po bytě a pravil: "Dneska asi vytřu podlahu." A šel a opravdu ji vytřel. A tak Zuzka zjistila, že reakční doba jejího muže je jeden měsíc. Od té doby zase uklízí pravidelně sama, protože to nevydrží.
Přemýšela jsem, jestli to mají muži vrozené, a dospěla k závěru, že ano. (Vyrůstala jsem se třemi bratry). Neříkám, že žensjké nebývají taky bordelářky. Ale jiným způsobem. Žena si všímá takových věcí, které muže nemůžou vychýlit z rovnováhy. A on popravdě ani nechápe, co jí tak vadí, když každý týden vyšiluje kvůli nějakému nesmyslu, kterého si její partner předtím ani nevšiml.

Oni to s námi opravdu nemají tak jednoduché...