Jen pro silné povahy

Už jsem tu jednom o tomto tématu psala, ale nedá mi to a zmíním ho znova.
Začala jsem sledovat seriál Glee (ne, to ještě není ono). Názory lidí na tohle dílko se dají celkem snadno rozdělit - buď ho milují, nebo nenávidí. Ta druhá skupina ho přirovnává k High school musical; to nedokážu posoudit, neb HSM jsem chválabohu neviděla. Neříkám, že Glee není kýčovité až na půdu, že tam nejsou takové scénáristické lapsy, jako by scénář někdo psal ze spaní a vrství se tam klišé na klišé... zároveň ale má něco, co vás chytne a donutí se nad kiksy a klišé shovívavě usmívat a u scén, které opravdu stojí zato, řvát smíchy, brečet nebo prostě jen řvát. Hudebně je to z větší části popík, který mě nenadchne, ale většinou ani neurazí (VĚTŠINOU), sem tam mě dokonce chytne, ač bych si to do té doby příčetná nikdy nepustila.
Co ale má Glee především? Úžasnou Sue, odzbrojující Brittany, nevěřitelně sexy mrchu Santanu a hlavně...
HLAVNĚ!
Homosexuály Kurta, Blaina a Dava Karofskyho. (ugh, to skloňování vypadá děsně)
A tím se obloukem dostáváme k tématu, o kterém jsem chtěla mluvit původně.
Asi nejsem úplně "normální", ale když jsem viděla tohle...

... tak jsem prostě tekla, s prominutím. Pro nezsvěcené... Kurt je kvůli své orientaci neustále terčem šikany od fotbalisty Karofskyho. Jednou to nevydrží, postaví se mu (myslím tím Kurt Karofskymu) a výsledek vidíte výše. Karofsky je gay, který se s tím nedokáže smířit, je očividně do Kurta zamilovaný, ale na střední škole v Americe nemůže hráč amerického fotbalu přijít mezi děcka a prohlásit: "Tak jsem gay a miluju Kurta, který je místní loser, nosí blejzry od Marca Jacobse a zpívá ženské party, není to kchůl?"
Okamžitě po líbací scéně vyskočil Karofskyho sex-appeal na mém osobním žebříčku do nebeských výšek. Nemůžu za to, prostě mě tělesný kontakt gayů vzrušuje. Fakt hodně.
Zřejmě jsem opačný extrém, mnohem víc je totiž lidí, kterým je z podobných scén na zvracení. Okamžitě po odvysílání tohoto dílu se zvedla vlna diskuzí, a mezi názory, které tam zaznívaly nejhlasitěji, byly právě ty typu: "Fuj, to bylo nechutný", "Málem jsem se z toho poblil", případně "Nemám nic proti homosexuálům, když si tělesný kontakt odbývají v soukromí".
A to mi připadá dost smutné. Jenže zřejmě ještě nejsme tak daleko, aby lidé homosexualitu vnímali jako normální věc. Mí vlastní rodiče jsou přesvědčeni, že homosexualita je nemoc a nedovedu si představit, jak by reagovali, kdyby zjistili že jsem bisexuální.
Všechno na tomhle světě je o toleranci. Nejsem svatá, mám hodně chyb a některé z nich dost zásadní, ale myslím si a doufám, že netolerantnost k nim nepatří. Bylo by fajn, kdyby to tak měli i ostatní.

A abych to trochu odlehčila... tohle je Kurtova druhá pusa, při které jsem se roztékala blahem úplně stejně jako při té první.

Tentokrát se slaďouškem Blainem z konkurenční školy. Přiznám se, že se nemůžu dočkat nadcházejícího dílu, kde si Blaine s Karofskym budou zřejmě vyřizovat účty ohledne Kurta. Uaaaaaaaaaaaaaaach.

Mingle? To je ale debilní slovo

Čím dál častěji mě fascinuje, jak se objevují nové trendy ve všech možných odvětvích běžného života. vemte si takové vztahy, nebo módu. Zrovna jsem se v tomhle článku dočetla, že existuje něco jako mingle. Zní vám to taky tak blbě?

Z nějakého důvodu potřebujeme pro všechno najít to správné pojmenování. Bývalý je ex, já jsem flexi, sestra je single, sexy paní s dětmi je milfa apod. A co že je to úžasné mingle. Výraz pro člověka, který má vztah, ale se svým partnerem nebydlí. Vztahem je tady myšleno něco trvalého, žádné "jsme spolu dva týdny, já tě miluju!".

Ale opravdu pro to potřebujeme konkrétní pojmenování? Tenhle fenomén mi přijde zajímavý - pro všechno budu mít jméno. Asi je spojený s jednou z nejpřirozenějších lidský sociálních potřeb: být někde zařazen, mít svojí škatulku. Možná ale opačně - dokázat všechny zařadit a dát jim jejich škatulku. Takhle je to totiž mnohem jednodušší.
Máš černý šaty s krajkou - jsi goth!
Jsi svobodný třictáník - jsi single!
Máš patku - jsi ýmo!
Spíš s mladšími chlapci - jsi puma!

Tahle honba za jménem je ale někdy tak trochu debilní, asi jako slovo mingle.

Hypotéka kontra dítě: navěky žít v sklepním bytě?

Je to tak. Přemýšlím o tom už několik dní a nemůžu přijít na přijatelné řešení.

Chceme dům. Nejdřív ale vlastní byt, ten pak prodat a koupit dům. Jenže na byt si musíme vzít hypotéku. A tu můžeme dostat, jen když budeme mít oba trvalou práci, což teď už doufám bude. Jenže to taky znamená, že musíme pravidelně splácet.
A v tuhle chvíli vstupují do hry moje biologické hodiny. Tikají a tikají a připomínají, že teď sice dítě nechci, ale za pět let už budu mluvit jinak. A hodně nahlas.
Jenže nemůžu mít dítě a odejít na mateřskou. Kdo bude platit hypotéku? A i kdybych po roce frkla dítě do jeslí (což se mi hnusí), kdo mě znova zaměstná, když tu pořád budu mít malé děcko? Abych si udržela slušný plat, znamená to neohlížet se na čas a dělat klidně celý týden dvanáctky. To malému určitě jen prospěje...

A tak pokud chci dítě, musíme zůstat aspoň do jeho pěti let v našem malém hnusném bytě. Který je pro miminko fakt ideální...
Nebo počkat do čtyřiceti, kdy už bude hypotéka splacená a nám bude hej. Co na tom, že už po pětatřicátém roce pravděpodobnost, že děcko bude postižené, roste opravdu nepříjemně rychle. Navíc být čtyřicetiletá matka je v dalším profesním životě ještě lepší. po mateřské totiž budu s dítětem a navíc stará a hnusná. Kdo takovou zaměstná?
A tak mi zřejmě nezbude nic jiného, než adopce. Nebo život ve dvou, bez děcka.

Vím, že to není dvakrát veselé téma a že se vlastně na tenhle blog ani moc nehodí, ale je mi to jedno. Protože jde kurva o můj život.