Vyhnání z ráje...

...aneb jak to bylo doopravdy. Nová hradní teorie, čeká jen na ověření. Měla jsem na tom založit svou bakalářku...

Adam dostal novou ženu, vytvořenou z žebra. Měl radost, ale jen do té chvíle, než ji objal.
"Bože," stěžoval si, "chápu, že z žebra toho moc vytvořit nejde, ale Eva je plochá jako prkno. Nemohl bys ji vepředu trochu přifouknout?"
Bůh kývl a Evě narostla prsa. Adam se na ni celý natěšený vrhnul, ale ouha...
"Pane Bože," šel zase s prosíkem za nejvyšším, "Eva je teď sice super polstrovaná vpředu, ale když ji obejmu, tak mám ruce jen na kostech. Nešlo by jí něco trochu přidat i vzadu?"
Bůh si povzdechl, ale Adam byl přece jen jeho oblíbený výtvor, a tak přikývl a Evě narostl zadek.
Noc uběhla rychle a v celém ráji se třáslo listí na stromech a vrzaly větvičky.
Jenže ráno přišel Adam za Bohem potřetí.
"Pane Bože," začal.
"Co zas?"
"Víš... chtěl jsem se zeptat... nemohl bys mi vytvořit ještě jeden pár rukou?"

A Bůh se nasral a vyhnal Evu i Adama z ráje.
A aby to nevypadalo tak blbě, tak si vymyslel tu historku s hadem a jablkem.

Sanitární den, ty děvko!

Potřebovala bych sanitární den trvající asi tak dvacet let. Den, kdy bych doběla vydrhla své zrezivělé orgány, vyčistila mozkové závity, vytrhala plevel rašící mezi jednotlivými obratli. Den, kdy bych díky desítkám litrů dezinfekce na odvšivování ovcí konečně prozřela, přikývla a začlenila se do stáda.

Lidstvo je paradoxní organismus, protože člověk je paradoxní tvor. A ten nejvíc plný paradoxů jsem já.
Opovrhuji idiocií, a přesto po ní toužím. Toužím být idiot, aby mě netrápilo všechno to, co mě trápí, aby jediný můj životní cíl byl byt s porcelánovými lapači prachu, děcko, nová lednička, oktávka na chodníku a Ordinace v televizi.
Mám fobii ze samoty, a zároveň z lidí. Chci být sama, a zároveň brečím, když se cítím osamělá.
Jsem dítě civilizace, a přesto toužím každým pórem utéct z těch polomrtvých, rozpadajících se zdí a budov města zpátky do přírody. Město je tvor, který se pozvolnou mutací mění v zatuchlé a dusivé monstrum, nesmírně pomalu a o to děsivěji se rozlézající do všech stran. Pomocí osmózy pohltí všechno, co mu přijde do cesty, sežvýká to a někdy vyvrhne nepochopitelně změněné, jindy to nenavrátí vůbec.

Nenávidím město. Toužím po apokalypse, která obrátí železobeton vnitřnostmi naruby a konečně mu vdechne nějakou duši. Toužím po dni, kdy se svobodně nadechnu, rozhlédnu se po dýmajících ruinách, rudém obzoru a nekonečných lánech spálené trávy.
Chci svobodu, a zároveň vím, že ji nikdy nedostanu, protože si ji nezasloužím. Protože ten, kdo touží po svobodě a zaslouží si ji, ji vždycky dokáže získat. Já to nejsem.

Aaaargh!

Titulek neznamená název tajuplného hradu, kde se ukrývá Svatý grál. Jde prostě a jednoduše o výkřik zoufalství.

V internetových diskuzích, komentářích na Facebooku, článcích v novinách (pokud je needituju sama, žeáno) i při konverzaci s lidmi, tam všude narážím na všelijaké prohřešky proti češtině. Dokážu tolerovat hodně věcí, ale občas prostě vypěním.
Proč proboha lidé nedokáží pochopit zásadní a základní rozdíl mezi slovy efektní a efektivní?

Efektní = na pohled zajímavý, dobře vypadající, oko lákající
Efektivní = účelný, úsporný, účinný

Neříkám, že pokud je něco efektní, nemůže to být zároveň i efektivní, nebo naopak. Ale smutná skutečnost bohužel je, že většina lidí snad ani neví, že jde o dvě slova s odlišným významem a chutě je zaměňují, jako by se nechumelilo. Asi jsem ještě málo otrlá.