Sanitární den, ty děvko!

Potřebovala bych sanitární den trvající asi tak dvacet let. Den, kdy bych doběla vydrhla své zrezivělé orgány, vyčistila mozkové závity, vytrhala plevel rašící mezi jednotlivými obratli. Den, kdy bych díky desítkám litrů dezinfekce na odvšivování ovcí konečně prozřela, přikývla a začlenila se do stáda.

Lidstvo je paradoxní organismus, protože člověk je paradoxní tvor. A ten nejvíc plný paradoxů jsem já.
Opovrhuji idiocií, a přesto po ní toužím. Toužím být idiot, aby mě netrápilo všechno to, co mě trápí, aby jediný můj životní cíl byl byt s porcelánovými lapači prachu, děcko, nová lednička, oktávka na chodníku a Ordinace v televizi.
Mám fobii ze samoty, a zároveň z lidí. Chci být sama, a zároveň brečím, když se cítím osamělá.
Jsem dítě civilizace, a přesto toužím každým pórem utéct z těch polomrtvých, rozpadajících se zdí a budov města zpátky do přírody. Město je tvor, který se pozvolnou mutací mění v zatuchlé a dusivé monstrum, nesmírně pomalu a o to děsivěji se rozlézající do všech stran. Pomocí osmózy pohltí všechno, co mu přijde do cesty, sežvýká to a někdy vyvrhne nepochopitelně změněné, jindy to nenavrátí vůbec.

Nenávidím město. Toužím po apokalypse, která obrátí železobeton vnitřnostmi naruby a konečně mu vdechne nějakou duši. Toužím po dni, kdy se svobodně nadechnu, rozhlédnu se po dýmajících ruinách, rudém obzoru a nekonečných lánech spálené trávy.
Chci svobodu, a zároveň vím, že ji nikdy nedostanu, protože si ji nezasloužím. Protože ten, kdo touží po svobodě a zaslouží si ji, ji vždycky dokáže získat. Já to nejsem.