O romantice a tak dál

Dnes to bude trošku jiné, než se od nás asi čeká. Prezentujeme se tu jako nezávislé, emancipované ženy, jako hrdinky dnešní doby, jako komsomolci v sukních, kteří si během těžkých pracovních dní vždycky najdou čas a místo na zábavu (rozuměj sex).
Jenže nic není tak černobílé. Nemluvím za mé dvě drahé společnice v hříchu, nechci jim kazit image, ale já jse svým založením zkurvenej romantik. A možná to přes ty vrstvy, které jsem si okolo svého jádra vystavěla, není vždycky vidět, ale popravdě to, po čem toužím nejvíc, je... no nevázaný sex až na věky věků to není, na to vemte jed.

V dnešní přefeminizované době mi ale kvůli mému založení chybí některé maličkosti. Detaily, z mužského pohledu nesmysly. Chtěly jste emancipaci, tak ji máte. Pustit ženu první do dveří? Ale kde jste na tom byly!
A smutné je, že muži mají pravdu. Ze svého pohledu určitě, protože znají jen ty überemancipované feministky, které pálí podprsenky a puštění dřív do dveří je pro ně doslova urážka. V rachotu jejich kulometů ale úplně zaniká slabší hlas nás, obyčejných ženských, které sice nechceme celý život stát u plotny s deseti dětmi v místnosti, ale ta trošinka romantiky a galantnosti nám v životě zatraceně chybí.
Paradoxem je, že žena je díky těmto maličkostem velmi snadno ovladatelná. Když mě u soudu pustil první do dveří (samozřejmě, že je při tom přidržel, abych mohla pohodlně projít) ten slizký právník, z kterého mi od začátku naskakovaly pupínky, v tu ránu se moje pocity k němu vylepšily asi tak o padesát procent. Chlapi, nepodceňujte to.

Nikdy jsem od chlapa nedostala kytku. Dostala jsem bodlák. Vím, že to bylo z lásky, ale rozumné uvažování tu není ani zdaleka rovnocenným supeřem smyslu pro romantiku.
Toužím po tom, aby mě jednou chlap vzal do náruče a přenesl přes potok nebo blátivou louži. (Dnes v noci se mi o tom zdálo a přestože ten člověk, který mě v té náruči nesl, mě v běžném životě ani v nejmenším nepřitahuje, v tom snu se to změnilo právě touhle chvílí).
Chtěla bych, aby mi jednou něko napsal báseň, složil písničku, namaloval obraz. Vím, že v každodenním životě je mnohem zásadnější důkaz lásky vlastníma rukama vyrobená velká rohová skříň, ale ženská občas potřebuje něco jiného. A báseň začínající slovy Jsi krásná jako elektrárna/tvá ňadra se klenou jako mostní oblouky... je sice zábavná, ale to nestačí.

Vím, že chci moc. Ale přát si to můžu. Třeba jednou budu mít štěstí...