Happy last year

Ano, ještě žijeme. Všechny tři, a v našich životech se dějí věci.
Královna se bude vdávat (snad mi odpustí, že to tady prezentuju). Dostala zásnubní prstýnek pod stromeček a nabrečela si na halenku.
Princezna si udělala pořádek v životě a vyměnila chlapa. Konečně, chtělo by se říct.
Já?
Já nic. Pořád jsem citově rozháraná, plácám se ode zdi ke zdi a od extrému k extrému. Od podpatků ke gládám, od klukovského sestřihu k dlouhé blond paruce, od chlapa k chlapovi. Poprvé v životě chodím k psycholožce, ovšem nemám pocit, že by mi to jakkoli pomáhalo. nemám pocit, že jsem duševně méně v pořádku než jiní lidé, ale na druhou stranu, já velmi pravděpodobně znám hlavně duševně trochu narušené lidi, takže to není úplně objektivní dojem.

Ale o tom jsem mluvit/psát nechtěla. Je přede mnou poslední rok (mayští bohové se musejí neskutečně bavit) a já bych ho ráda prožila tak, jako by opravdu měl být poslední.
Chtěla bych se vdát. Jenže muž se ženit nebude. Nikdy.
Chtěla bych vyjet někam do ciziny. Do Dánska, do Francie. Jenže na to nebude čas ani peníze.
Chtěla bych začít znovu studovat. Jenže na to nemám sílu.
Chtěla bych tolik věcí. A tak musím začít jinak.
Takže:

Nechám si udělat nové tetování. Už tři roky se mě nedotkla jehla a začíná mi to strašně chybět.
Zhubnu. Zase. Životní styl už asi nezměním, ale lehce ho upravit by mi prospělo. A tentokrát to budu dělat kvůli sobě, ne kvůli muži. Kvůli němu už podobné věci dělat nebudu. Nikdy.
Pořídím si nějaké sytě barevné boty a kabelku. Zelenou, rudou, královsky modrou.
Nechám si dorůst vlasy. S tím už jsem začala, takže teď musím protrpět tu fázi, kdy vypadám jako špatně ostříhaný balvan porostlý mechem.
Vykašlu se na veškeré pracovní melouchy a budu se věnovat jen práci v redakci. Za těch pár tisíc mi ten stres nestojí.
Pořídím si nový korzet. A punčochy. A svedu muže tak, jak jsem to dělávala dřív.
A už nikdy, nikdy o sobě nebudu pochybovat tak, jak jsem o sobě pochybovala letos.
Nechci to prožívat znovu.

Vyhnání z ráje...

...aneb jak to bylo doopravdy. Nová hradní teorie, čeká jen na ověření. Měla jsem na tom založit svou bakalářku...

Adam dostal novou ženu, vytvořenou z žebra. Měl radost, ale jen do té chvíle, než ji objal.
"Bože," stěžoval si, "chápu, že z žebra toho moc vytvořit nejde, ale Eva je plochá jako prkno. Nemohl bys ji vepředu trochu přifouknout?"
Bůh kývl a Evě narostla prsa. Adam se na ni celý natěšený vrhnul, ale ouha...
"Pane Bože," šel zase s prosíkem za nejvyšším, "Eva je teď sice super polstrovaná vpředu, ale když ji obejmu, tak mám ruce jen na kostech. Nešlo by jí něco trochu přidat i vzadu?"
Bůh si povzdechl, ale Adam byl přece jen jeho oblíbený výtvor, a tak přikývl a Evě narostl zadek.
Noc uběhla rychle a v celém ráji se třáslo listí na stromech a vrzaly větvičky.
Jenže ráno přišel Adam za Bohem potřetí.
"Pane Bože," začal.
"Co zas?"
"Víš... chtěl jsem se zeptat... nemohl bys mi vytvořit ještě jeden pár rukou?"

A Bůh se nasral a vyhnal Evu i Adama z ráje.
A aby to nevypadalo tak blbě, tak si vymyslel tu historku s hadem a jablkem.

Sanitární den, ty děvko!

Potřebovala bych sanitární den trvající asi tak dvacet let. Den, kdy bych doběla vydrhla své zrezivělé orgány, vyčistila mozkové závity, vytrhala plevel rašící mezi jednotlivými obratli. Den, kdy bych díky desítkám litrů dezinfekce na odvšivování ovcí konečně prozřela, přikývla a začlenila se do stáda.

Lidstvo je paradoxní organismus, protože člověk je paradoxní tvor. A ten nejvíc plný paradoxů jsem já.
Opovrhuji idiocií, a přesto po ní toužím. Toužím být idiot, aby mě netrápilo všechno to, co mě trápí, aby jediný můj životní cíl byl byt s porcelánovými lapači prachu, děcko, nová lednička, oktávka na chodníku a Ordinace v televizi.
Mám fobii ze samoty, a zároveň z lidí. Chci být sama, a zároveň brečím, když se cítím osamělá.
Jsem dítě civilizace, a přesto toužím každým pórem utéct z těch polomrtvých, rozpadajících se zdí a budov města zpátky do přírody. Město je tvor, který se pozvolnou mutací mění v zatuchlé a dusivé monstrum, nesmírně pomalu a o to děsivěji se rozlézající do všech stran. Pomocí osmózy pohltí všechno, co mu přijde do cesty, sežvýká to a někdy vyvrhne nepochopitelně změněné, jindy to nenavrátí vůbec.

Nenávidím město. Toužím po apokalypse, která obrátí železobeton vnitřnostmi naruby a konečně mu vdechne nějakou duši. Toužím po dni, kdy se svobodně nadechnu, rozhlédnu se po dýmajících ruinách, rudém obzoru a nekonečných lánech spálené trávy.
Chci svobodu, a zároveň vím, že ji nikdy nedostanu, protože si ji nezasloužím. Protože ten, kdo touží po svobodě a zaslouží si ji, ji vždycky dokáže získat. Já to nejsem.