Je to zvláštní. Pokaždé, když už si myslím, že vím jak na to, realita se projeví poněkud jinak.
Vždycky jsem sama sebe poněkud namyšleně považovala za někoho, kdo mužům rozumí trochu víc. Ve své mladické nerozvážnosti a naivitě jsem se ujišťovala v tom, že "já přece vím jak na ně".
Za těch pouhých pár let jsem opravdu přišla na pár zásadních mechanismů, podle kterých muži fungují. Ale taky jsem téměř vždycky došla k tomu, že se ty mechanismy nedají změnit. Buď se s tím ženská musí smířit, nebo má smůlu. Ale stejně, co si budeme namlouvat. Např. moc dobře vím, že náznaky nefungují. Tisíckrát si říkám, že začnu prezentovat svoje požadavky narovinu. Ale stejně mi moje přirozenost velí, se o ty náznaky pokusit. Proč? Myslím, že ve spoustě ženách je zakódovaná ta potřeba vědět, že muži chtějí to stejné. Mám chuť na sex. Nechci partnera nutit, tak mu to jenom naznačím, a když bude mít chuť, tak se chytne. Když ne, tak bude mít elegantní možnost z toho hezky vybruslit. Nefunguje to, ale stejně to budu pořád zkoušet. Protože tak už to prostě je.
A co že mě vlastně dneska donutilo tenhle článek vyblít? Nedorozumnění. Opájela jsem se mylnou představou, jak jsem skvělá, emancipovaná a nestranná, ale ukázalo se, že to neumím správně podat. Na článek o sex-appealu jsem totiž od mužské části publika dostala záporné ohlasy. Že prý je to feministický žvást. Nedokázala jsem pochopit, co se na tom článku mužům nelíbí.
Vždyť jsem je tam bránila! Chtěla jsem ukázat, jak je potřeba být vůči jejich pohledům na obnažené dívčiny shovívavý. Oni za to nemůžou, mají to v sobě zakódované a podívat se prostě musí. To ale neznamená, že jsou pro nás seksi krasotinky nějakou konkurencí. Stejně jako to neznamená, že by nás naši muži automaticky chtěli s takovou krasotinkou byť jen podvést. O opouštění ani nemluvě. Mám se odhodlat k veřejné omluvě? Srát na to. Ale aspoň víte jak na tom se mnou jste. /nechci tady dávat smajlíky, ale představte si, že mrkám/
Žádné komentáře:
Okomentovat