ale taky jak kdy.
Kde jsou ty časy mé puberty, kdy jsem se chovala a tvářila jako kluk. Dokonce, podle slov žen z mojí rodiny jsem jako kluk dokázala dělat i jiné věci. (Poznala jsem to z neustálých dotazů jako: "Proč chodíš/sedíš/mluvíš/pliveš jako kluk?") Dneska už je to passé (píše se to vůbec takhle?) a já si hraju na dospělou paní.
Nevím co se to s náma děje. Já jsem shodila svoje megadlouhé háro a zvolila jsem praktičtější, i když stále ženské mikádko. A můj drahý shodil svoji koňskou hřívu a stal se z něj reprezentativně vyhlížející a neustále upravený mladý jedinec. Navíc jsem si nechala propíchnout uši, takže teď začínáme reálně vypadat jako muž a žena. Jakkoli mi toto označení mé osoby přijde nepatřičné.
/ne, vážně. Právně jsem dospělá, fyzicky taky. Ale pořád jsem jenom holka/
Vrátím se ale k té módě. Když jsem byla v pubertě, neřešila jsem ji. Ani trochu. Znovu použiju slova mojí milované starší sestry, protože v té době mě velice trefně vyjadřoval pojem "hastroš". Buď tohle, nebo outdoor.
Veliký vliv na mě v té době měl můj tehdejší přítel, první velká láska a tak, který byl blázen do outdooru a sportu obecně. Takže očumování věcí na outdoorových webech a v obchodech bylo na denním pořádku. A celkově mi to nedělalo problém, protože jsem pracovala v outdoorovém obchodě. Jenomže pak přišla vysoká škola a s ní spojené stěhování do Brna.
Zničehonic jsem změnila úplně svůj životní styl. Přestala jsem tak nějak sportovat a než jsem si zvykla na tempo vysokoškoláka, tak jsem zničehonic přibrala 15kilo. Fuj! Ze všech outdoorových hadříků jsem tak nějak vyrostla.
Ale to pořád nezměnilo moji nechuť k módním záležitostem a děvkoidním modelům, které jsem běžně potkávala na ulici. Právě proto, že jsem se o módu nezajímala, nechápala jsem, že to co potkávám na ulici ani móda není.
Přešel další rok, další vztah a já jsem se začala úplně zvolna a nenápadně měnit. Ale pořád jsem to nijak extra neřešila. Až teď, poslední dobou se v tom plácám tak nějak víc.
Hodně za to může Módní peklo, to přiznám bez mučení. Jako by mi to náhle otevřelo oči. Uvědomila jsem si, že ta holka má prostě ve spoustě věcech pravdu. Tak trochu jsem si osvojila nechuť k džínám i jiným masovým věcem. Ze začátku jsem dokonce propadla tomu, že nesmím za žádnou cenu nosit nic, co by se Adě nelíbilo. Ale pak mi to došlo. Ta holka má sice ve spoustě věcech pravdu, ale její slovo není svaté.
Ano, chodím teď mnohem častěji oblečená slušně, elegantně a žensky. Ale když na to prostě nemám náladu (nebo čisté oblečení), tak si na sebe vezmu co se mi zachce. Cokoliv, v čem se cítím pohodlně a svá. A je mi doprdele jedno, jestli to jsou "modráky" (jakože rifle), pohorky, nebo outdoorová bundička. Někdy totiž člověk potřebuje vysadit.
Asi už vážně začínám dospívat, či co. Jak jinak pojmenovat stav, kdy si člověk začne uvědomovat, že si nemá nechat vecpat do hlavy všechno ... co se třpytí?
Až mě Ada potká v mojí ignorantské náladě, s radostí si smlsne na mém outdoor-šupáckém outfitu. Až mě potká v době, kdy budu chtít působit žensky, budu prostě ženská.
Chcete poučení na konec? Opravdu? Mějte hlavu otevřenou, ale nenechte si ji naplnit ptákovinama, které vám nesedí.
------------------------------------------------------------------------
poznámka pod čarou. Tenhle článek je duplicitně i na mém osobním blogu
Žádné komentáře:
Okomentovat