Jak se mi roztekly boty

Už jsme tu několikrát zmiňovala, že jsem se nakazila botoholismem (zvaným také botofílie) a mám tedy trochu problémy s místem v botníku.
Po letošním létě už zřejmě nebudu. Zimní boty se mi rozpadly úplně, i vyhodila jsem je. Jarně/podzimní mi slouží stále skvěle, ale je na ně v těchto dnech poněkud teplo. Trekové sandály se mi k většině oblečení příliš nehodí, i začala jsem se poohlížet po letních botách.
Zjistila jsem, že nejsem tak bohatá, abych si mohla dovolit kupovat levné věci. Po oběhání velké částí obuví v Brně jsem si totiž nakonec koupila sandály na klínku u Vietnamců. Vzhledově byly totiž zcela totožné s velkou většinou bot v dražších a jakožeznačkových obchodech, kvalitativně jsem předpokládala, že budou totéž.
Předpoklad se vyplnil. Zničila jsem je za týden, když se jim naprosto rozervala měkká podrážka. Stály dvě stovky, tak jsem nad tím mávla rukou a koupila si boty nové.
Od Bati. Původní cena zřejmě cca dva tisíce, moje pořizovací dvě stovky. Tak dlouho jsem čekala na výprodej v sekáči (i sekáče mají výprodeje), až byly moje. Na klínu (černém! což je dneska rarita, takže jsem nepokrytě zajásala), černé s bílými puntíky, neuvěřitelně krásné.
A taky neuvěřitelně na hovno. To, co jsem si myslela, že je dřevo nabarvené načerno (struktura a váha tomu odpovídala), byl totiž šikovně udělaný plast. A tak po jednom horkém dni jsem zjistila, že moje levá noha je o něco níž než pravá a našlapuje tak nějak... měkčeji.
Když jsem se doma zula, nevěřila jsem svým očím. Klínek se regulérně roztékal a tlakem nohy shora se úplně zdeformoval. Fotky jsem bohužel nepořídila, protože když jsem se podívala na druhou botu a všimla si, že i tam je náběh na to, státi se medúzou, v návalu vzteku jsem botami flákla do koše. A tahat je ven a dokumentovat se mi potom opravdu nechtělo.
Už na to kašlu. Teď nosím trekovky ke všemu a až vyšetřím korunu navíc, naběhnu do lékárny a koupím si kožené zdravotní sandále. Možná budou poněkud babkovské, ale ať. Aspoň se mi na nohách neroztečou.

Kdybys to, paní učitelko, věděla

Ústředním tématem tohoto článku je omluva.
Omlouvám se hrozně nerada, ačkoli jsem kdykoli ochotná uznat svou chybu, pokud je to skutečně chyba. Jenže omluva znamená, že jsem zase v něčem zklamala, zase jsem něco neudělala tak, jak bych měla, jak si okolí přeje, jak mé vlastní já vyžaduje. Takže se omlouvám velmi často, ale z duše to nenávidím.
Jenže teď se prostě omluvit musím, i když mi vnitřnosti hrozí exkomunikací včerejší polívky, i když mi mozek slibuje, že lepší bude strčit hlavu do redakčního větráku, který tu vytváří iluzi, že se vydýchaný vzduch čas od času pohne, a nechat si rozházet kousky nepotřebného mozku po místnosti. Nová uklízečka je mi stejně nesympatická, tak ať má co na práci...

Omlouvám se, protože jsem se definitivně rozhodla skoncovat se školou a celý život zasvětit špinavé dřině v redakci nebo jakémkoli jiném pochybném zaměstnání, aniž bych ověnčila své jméno hrdým titulem.
Omlouvám se učitelům z gymplu, kteří mi věřili, podporovali mě a na potkání říkali, že Markéta je jedna z nejšikovnějších holek, která výšku zvládne levou zadní.
Omlouvám se rodičům, kteří říkali totéž a věřili mi, že k tomu ještě zvládnu pracovat.
Omlouvám se svým SCIO testům, jejichž výsledek v ZSV mě nechal chvíli žít v mylné naději, že nejsem blbá
Omlouvám se TSP, které stejně jako jejich kolegové věřily, že když už jsem do nich investovala tolik úsilí, že stejné úsilí projevím i po zbytek studia
Omlouvám se bratrovi, kterému jsem se smála, že udělal státnice, ale bakalářku ne, a kterému jsem totéž později vyčítala, protože jsem věřila, že má na to, aby tu školu lehce dodělal
Omlouvám se kamarádům a spolužákům, kteří mě považovali za chytrou, že jsem je tak dlouho mystifikovala
Omlouvám se svému muži, který mě podporoval celou dobu studia i práce, věřil mi a věří mi doteď, že ten blbej titul nakonec získám
Omlouvám se svým budoucím zaměstnavatelům, kteří mě nevezmou jen proto, že nebudu mít před jménem pár zasraných písmenek. Přijdou tak o kvalitního zaměstnance s praxí, kterého by mohli získat, kdybych ten titul přece jenom měla
Omlouvám se Masarykově univerzitě, že ji připravuju o jednoho úspěšného absolventa do statistik a o padesát tisíc korun za ty dva semestry protahování, co by ode mě jinak získala
Omlouvám se všem, kteří mi tvrdili a tvrdí, že "to přece snadno zvládneš, vždyť jsi taková šikovná, podívej se, kolik lidí vystudovalo a má titul a jsou úplně blbí a vždyť už to máš skoro hotový, jedny státnice za sebou, chybí ti už jen jeden předmět a bakalářka, to přece zvládneš v pohodě, ne?"

Ne.
Omlouvám se. Protože jde o můj život a moje rozhodnutí. A já jsem vyhořelá a rozbitá.