O romantice a tak dál

Dnes to bude trošku jiné, než se od nás asi čeká. Prezentujeme se tu jako nezávislé, emancipované ženy, jako hrdinky dnešní doby, jako komsomolci v sukních, kteří si během těžkých pracovních dní vždycky najdou čas a místo na zábavu (rozuměj sex).
Jenže nic není tak černobílé. Nemluvím za mé dvě drahé společnice v hříchu, nechci jim kazit image, ale já jse svým založením zkurvenej romantik. A možná to přes ty vrstvy, které jsem si okolo svého jádra vystavěla, není vždycky vidět, ale popravdě to, po čem toužím nejvíc, je... no nevázaný sex až na věky věků to není, na to vemte jed.

V dnešní přefeminizované době mi ale kvůli mému založení chybí některé maličkosti. Detaily, z mužského pohledu nesmysly. Chtěly jste emancipaci, tak ji máte. Pustit ženu první do dveří? Ale kde jste na tom byly!
A smutné je, že muži mají pravdu. Ze svého pohledu určitě, protože znají jen ty überemancipované feministky, které pálí podprsenky a puštění dřív do dveří je pro ně doslova urážka. V rachotu jejich kulometů ale úplně zaniká slabší hlas nás, obyčejných ženských, které sice nechceme celý život stát u plotny s deseti dětmi v místnosti, ale ta trošinka romantiky a galantnosti nám v životě zatraceně chybí.
Paradoxem je, že žena je díky těmto maličkostem velmi snadno ovladatelná. Když mě u soudu pustil první do dveří (samozřejmě, že je při tom přidržel, abych mohla pohodlně projít) ten slizký právník, z kterého mi od začátku naskakovaly pupínky, v tu ránu se moje pocity k němu vylepšily asi tak o padesát procent. Chlapi, nepodceňujte to.

Nikdy jsem od chlapa nedostala kytku. Dostala jsem bodlák. Vím, že to bylo z lásky, ale rozumné uvažování tu není ani zdaleka rovnocenným supeřem smyslu pro romantiku.
Toužím po tom, aby mě jednou chlap vzal do náruče a přenesl přes potok nebo blátivou louži. (Dnes v noci se mi o tom zdálo a přestože ten člověk, který mě v té náruči nesl, mě v běžném životě ani v nejmenším nepřitahuje, v tom snu se to změnilo právě touhle chvílí).
Chtěla bych, aby mi jednou něko napsal báseň, složil písničku, namaloval obraz. Vím, že v každodenním životě je mnohem zásadnější důkaz lásky vlastníma rukama vyrobená velká rohová skříň, ale ženská občas potřebuje něco jiného. A báseň začínající slovy Jsi krásná jako elektrárna/tvá ňadra se klenou jako mostní oblouky... je sice zábavná, ale to nestačí.

Vím, že chci moc. Ale přát si to můžu. Třeba jednou budu mít štěstí...

Mars a Venuše - trochu otřepané klišé

Muži jsou z Marsu a ženy z planety Země. Ono je docela jedno odkud jsou, hlavní je, že si někdy úplně nerozumí. Každý se určitě dostal k informacím typu "rozdíly mezi mužem a ženou". Ať už byly vtipný nebo ne. Takových rozdílů je spousta a drtivá většina z nich je daná tím, že chlap a ženská prostě myslí jinak. Jinak vnímají věci. Muži a ženy prostě nejsou a proboha doufám, že nikdy ani nebudou stejní.

Viděla jsem teď v televizi nějaký rodinný sitcom, kde se odehrávala ukázková situace. Donutila jsem svého milého, aby dával pozor a já mu vysvětlila, o co tam jde.

Situace: V sobotu je pohřeb nějakého strýčka a zároveň finálový zápas v basketbalu, na který už jsou koupené lístky. Manželka samozřejmě počítá s tím, že celá rodina půjde na pohřeb. Manžel by se z toho nejraději vyvlíkl.
Argumenty ženy: je to sakra pohřeb!
Argument muže: finále už nikdy nebude v našem městě, a navíc mám koupené lístky!
Ž: /naštvaně/ Dělej si co chceš, jsi dospělý, já ti do toho kecat nebudu. (!!!)
M: /úlevně/ ok, jedu na zápas.
Ž: /naštvaná ještě víc/ to jsem si myslela, že máš víc empatie!
M: /doufajíc v brzké ukončení hádky/ tak já jedu na pohřeb, když to chceš!
Ž: Nechci aby jsi jel, protože chci já, ale aby si jel, protože to chceš ty!

Pro muže čtoucí tento blog mám překlad a jednu, dvě rady. První věta, u které jsem dala tři vykřičníky do závorky, musí být pro zástupce mužského pokolení matoucí. To totiž není dávání možnosti volby. To je úplně jasná výzva. Něco jako "ukaž, že jsi vyspělý a že sis uvědomil, jak je ten pohřeb důležitý". Bohužel, muž to pochopí jako "moje žena je skvělá a nechá mě ať se sám rozhodnu co dělat". Je to smutný příběh, protože muž téměř určitě odpoví tak, jak opravdu chce. A tím si zadělá na problémy. Protože odpoví úplně jinak, než si to představovala žena. Ale víte co, žena si za to skoro může sama. Protože očekává, že muž pochopí náznaky (o tom ale jindy, to je na samostatný epos).
A co říkáte na poslední větu? Ona to opravdu myslí vážně. Jako správná partnerka nechce muže do ničeho nutit, ale snaží se aby si sám uvědomil, jak je ten pohřeb důležitý. Aby tam opravdu sám chtěl jet. Aby pohřbu dal přednost před finálovým zápasem ve svém oblíbeném sportu.

Tak co, chcete slyšet řešení? Záleží na tom, jaký očekáváte výsledek.
Pokud chcete jet na zápas, zatvrďte se a jeďte. Nicméně počítejte s drsnou hádkou, nebo děsivě tichou domácností.
Pokud chcete aby byla žena spokojená, tvařte se, že jste zpytovali svědomí a uvědomili jste si důležitost pohřbu. Nebo se nepřetvařujte a zkuste si uvědomit, že je to pravda.
Pro jistotu se ještě vrátím k té výzvě, pokud se totiž dostanete do takové situace, jsou tady tři věci, které můžete udělat.
1) říct to, co chci a nedbat na to, že ode mně chce slyšet něco jiného
2) říct to, co chce ona
3) říct jí, pravdu o tom, že se s vámi snaží manipulovat. Něco jako: "miláčku, proč mi vůbec dáváš takovou otázku, když ji nemyslíš vážně? Já se opravdu chci rozhodnout sám, ale když mi dáš takovéhle ultimátum, bojím se, že se buď budu muset podřídit Tobě, nebo Ti ublížím. A to neudělá ani jednoho z nás šťastnými."

Složitá konstrukce říkáte? Ale někdy něco na podobném základu zkuste. Stoprocentně tím totiž ženě vezmete vítr z plachet. A nakonec se třeba ona podřídí vám.

Jej, tohle je blog pro bičís a já tady dávám rady mužům. Asi bych se nad sebou měla zamyslet. No nic, půjdu za mužem a požádám ho, ať mi za trest pořádně naplácá.

Parental advisory

Je to už nějakých pár měsíců, co si všeliké fešnblogerky na své deníčky hromadně dávaly vyfocený obsah svých kabelek. Leč ať jsem se dívala, jak jsem se dívala, ani u jedné z nich jsem nenašla velký blikající nápis CENSORED. A to i přesto, že zcela jistě všechny cenzorovány byly. Neboť co je to za holku, která nemá v kabelce pro případ nouze vložku či tampon? A co kondomy? Necpou se snad do dětí v nejútlejším věku rady, kterak zabránit početí? Přesto ani v jedné z probíraných kabelek žádné takového věci nebyly.
Fešnblogerky nemenstruují (pokud se někoho toto slovo dotklo, zejména je-li muž, tak má smůlu. Patří to k životu, bohužel, a tak to nebudu něžně opisovat, leč řeknu to, jak mi zobák narost a doktoři pojmenovali). Fešnblogerky nesouloží (neb v kabelkách nemají ani hormonální antikoncepci). Fešnblogerky mají v kabelkách jen morálně nezávadné a nenapadnutelné věci.

Moje kabelka to má jinak. Nestydí se za svůj obsah a hrdě vám předvede, co nosí skutečné pipiny vždy u sebe.

Dva sešity z Maďarska s Hannah Piča Montanou, které mi přivezla Nintendokórová Princezna a bez kterých nedám ani ránu; asi šest propisek a tužek, bez kterých se jako novinářka neobejdu; plnicí pero Parker, které jsem dostala k narozeninám; klíče; nefunkční flashka; nůžtičky na nehty; Victorinox s deseticentimetrovou čepelí a vývrtkou; kondomy Durex a Primeros; mobil; Old Spice White water; smaragdová vůně C-THRU, sice za dvě kila z drogérie, ale voní úchvatně; kraví náušnice vlastní výroby; vintage krabička původně na bonbony, teď v ní nosím prášky; gumičky; knížka poezie od Petra Pálenského aka Polyho z Insanie; peněženka; sluchátka; vizitky; vložky a tampony; žvýkačky; skládací černá taška; balzám na rty, dvě rtěnky, tužka na oči a řasenka, které stejně nepoužívám; stříbrný náramek, u kterého jsem úspěšně urvala zapnání a ještě se mi nepovedlo ho spravit

Tenkrát poprvé /až vyrostu, chci být go-go tanečnice maminko/

"Pokud se zraním, nebudu žalovat studio. Všechno dělám jen na vlastní nebezpečí. Studio za mě nenese žádnou odpovědnost..."
Sedím na bílém gauči v tanečním studiu Mefisto, které se tento týden otevřelo v Brně, a pročítám podmínky. Pak je podepisuju. Koneckonců, tanec u tyče přece není zas tak rizikový a já nejsem žádná lama, abych se u toho zranila, no ne?

No dobrá. Byla jsem JEDINÁ, kdo se zranil. Hned na začátku. Achjo, asi jsem vážně lama.

Ale teď vážněji. Pole dance neboli tanec u tyče je sportovní disciplína, která mě lákala odjakživa. Není to jen o vrtění zadkem a ojíždění tyče, je to těžká dřina a tvrdá gymnastika. A taky neuvěřitelný pocit.
Když jsem tedy zjistila, že do Brna přibylo pár nadšených holek, které si tu dohromady otvírají stuido, moje nadržená duše se zatřepetala a divže nevyšuměla radostí. A  protože nejsem jediná, kdo má takové zvrácené touhy a po pole dance odjakživa slintal, vešly jsme tento týden do studia tři.
Které asi, žeáno?
(pam)

Pole Dance? Pole Dance! Proč zrovna tahle disciplína a jak je možný, že jsme se do ní zamilovaly všechny tři a tak nějak instantně? Stačí se kouknout na videa z téhle krásy. Ale víte co? Na živo je to mnohem lepší. Prvních pár minut v krásném sále jsem začala vážně uvažovat nad tím, jestli to přihlášení sem nebyla chyba. Ale poté, co jsme z protahování přešly na první cviky, se moje nálada zlepšila. Chtěla bych vidět rozbor svojí krve potom, co jsme se každá prošly sálem a udělaly jsme si takové sexy sexy kolečko kolem všech tyčí. Já vím, zní to blbě. Ono se to totiž blbě popisuje. Ale když jsem viděla, jak u toho ostatní holky a hlavně naše lektorka Lena vypadají krásně a žensky, pochopila jsem, že tak asi vypadám taky. Byl to neuvěřitelně skvělý pocit. Holky z Citadely na svých stránkách píší, že po jejich kurzu se naučíme mít rády své tělo. A je to pravda. Ach Bože! Byla to prostě nádhera, špatně se to popisuje.

Na svém názoru trvám i přesto, že tenhle článek píšu pár dní po naší první lekci. Bolí mě za krkem, jako bych byla na metalovém koncertě. Špatně se mi dýchá, protože mám brutálně natáhnuté břišní svaly těsně pod hrudníkem. Stejně jako tricáky, prsní svaly a "křídla". Na holeních a stehnech mám modřiny. A taky na pravém nártu. Ale je mi krásně, a strašně se těším na příští středu. A pokud vím, těší se i pammahone a to přesto, že si tam asi zlomila prst na noze.

Nintendokórová k našim lekcím něco napsala na svých stránkách, tak se tam koukněte. Ostatně, celý ten článek (a vlastně celé stránky) stojí za to ;-).
Citadela Mefisto se teď stala naším třetím, ne-li druhým domovem, a tak si na Bitchbooku zaslouží své čestné místo. Na Fejsbůku se můžete kouknout, jaký mají rozvrh, takže si můžete najít volné hodiny i pro sebe. Třeba se tam potkáme a tak se přesvědčíte, jestli jsme tak zkažené i doopravdy.

Sportu zdar a tyčím zvlášť!
(kbi)

Přetvářka II - ve dne děvka, v noci polda?

A nebo je to naopak?
V každé z nás je kus děvky. Menší nebo větší, ale je tam. A kdo říká že ne... inu ten je buď bigotní katolík, buddhista nebo sedmilhář.
Některé z nás ji v sobě odhalí ještě v pubertě, jiné až v dospělosti, některé nikdy. Některé ji odhalí, ale bojí se to přiznat. Jiné to dělají tak okatě, až se dostanou přes tu hranici, kdy je ještě možné býti v hloubi duše děvkou, ale zachovat si sebeúctu.
Já doufám, že balancuju stále ještě na té hranici. Stačí přešlap a najednou už nebudu ta nonkonformní dívka s otevřenými a svobodomyslnými názory na sex a vše s ním spojené, ale změním se ve figurínu ve slupce z červených legín, třpytivého topíku a peep toe high heels z fialového polyesteru.
A to já nechci. A tak se hlídám. Někdy si však připadám, že se hlídám až moc, a to se potom potřebuju vybouřit.

Pak si vezmu punčochy a krátkou sukni a podvazky nechám čouhat SCHVÁLNĚ.
Pak si obleču takový výstřih, že je mi skrz něj vidět divže ne peristaltika mých útrob, a ke stolům všech kolegů se velmi dlouho a velmi hluboce nakláním.
Pak jdu a zašukám si na kulečníkovém stole. V plné hospodě, za dveřmi, které se kdykoli mohou otevřít.
(Nestojí to za to, dokud nejste namol. Pak vám nebudou vadit zlomená záda a divné zvuky při sexu. A ráno kocovina přemůže i modřiny na ledvinách a neuvěřitelnou bolest v bederní oblasti. Stejně jsem si to zopakovala).
A dalších pár dní se skoro stydím. A někdy možná i přetvařuju, hraju si na slušňačku, na tělesnem nepoznamenanou intelektuálku, na mé druhé já, většinou utíplé a mlčenlivé pod tou vahou hříchu, kterou na něj denně nakládám.
Vydrží to někdy pár dní, někdy pár hodin. A pak si to téměř rozdám s kolegyní. Nebo s Princeznou. Nebo Královnou. S těma nikoli téměř.
Asiže pudy, ne?