Botoholismus

Bylo nebylo. V jednom městečku ve východních Čechách, v rodině chudého programátora přišla na svět holčička. Anžto programátor byl sice chudý, ale zato plodný, brzy kromě holčičky dělaly bordel po městečku další čtyři děti.
Jak holčička vyrůstala, začala o sobě přemýšlet. A taky o tom, co si ráno vzít na sebe. Jelikož téměř všechno oblečení dědila po známých a příbuzných nebo jí ho šila matka, nikdy se příliš nezajímla o módní trendy a spokojila se s tím, co bylo. Úderem puberty pochopila, že to není ono, a začala hledat alternativu. I začala se oblékat jako kluk.
Po několika letech, když se poprvé zamilovala, si uvědomila, že to chce změnu. Nechala si narůst vlasy a začala se oblékat po vzoru spolužaček, tedy džíny a triko s kurvím výstřihem. Když ani to u vyvoleného nezabralo, rozhodla se začít trendy ignorovat a oblekat se, jak se doopravdy cítí. A přišla éra metalových hader. Glády, lebky, kovové opasky a v zápalvě černých věcí byste barvu hledali marně.
Vydrželo jí to pár let. Mezitím se zamilovala, tentokrát úspěšně, a už tři roky bydlí v jedné domácnosti s mužem, taktéž metalistou. Jenže za tu dobu se něco změnilo. Metalista sice metal dál poslouchá a chodí celý v černém, ale glády vystřídaly trekové boty a dlouhý černý kabát (škoda, už si ho bere jen občas) softshellová bunda.
Také teď-už-ne-úplně-holčička zůstala věrná hudbě a převážně i barvě, ale něco se přece jen změnilo.
A může za to Módní peklo. Vážně.
A tím se dostáváme k samotnému názvu článku. Už je to tak. Dřív jsem se smála ženským, které vykřikovaly, že mají v botníku stovku bot a chtějí další. Sarah Jessica Parker v Sexu ve městě mě se svou vášní pro boty - kromě svého koňského obličeje a žilnatých nohou - téměř fyzicky odpuzovala. A ejhle.
Nakazila jsem se botoholismem.
Začala jsem nosit podpatky. A jak se zvyšovalo mé sebevědomí a zlepšoval můj balanc, začala růst i výška podpatků u mých bot. Chvíli jsem bojovala, ale podlehla jsem.
Už mám patery boty na podpatku. Nejvyšší mají dvoucentimetrovou platformu a jedenáct centimetrů vysoký podpatek. Domů jsem si je přinesla asi před hodinou. Muž mě nechápe a stěžuje si kočkám, že mám horší a horší vkus. Já jeho námitky uznávám. Ale bot se nevzdám. Jen doufám, že si zachovám zdravý rozum a za padesát let mě někdo nenajde mrtvou v posteli mezi krabicemi od bot, ulámanými podpatky a dvacítkou mrouskajících se koček.