Už jsme tu několikrát zmiňovala, že jsem se nakazila botoholismem (zvaným také botofílie) a mám tedy trochu problémy s místem v botníku.
Po letošním létě už zřejmě nebudu. Zimní boty se mi rozpadly úplně, i vyhodila jsem je. Jarně/podzimní mi slouží stále skvěle, ale je na ně v těchto dnech poněkud teplo. Trekové sandály se mi k většině oblečení příliš nehodí, i začala jsem se poohlížet po letních botách.
Zjistila jsem, že nejsem tak bohatá, abych si mohla dovolit kupovat levné věci. Po oběhání velké částí obuví v Brně jsem si totiž nakonec koupila sandály na klínku u Vietnamců. Vzhledově byly totiž zcela totožné s velkou většinou bot v dražších a jakožeznačkových obchodech, kvalitativně jsem předpokládala, že budou totéž.
Předpoklad se vyplnil. Zničila jsem je za týden, když se jim naprosto rozervala měkká podrážka. Stály dvě stovky, tak jsem nad tím mávla rukou a koupila si boty nové.
Od Bati. Původní cena zřejmě cca dva tisíce, moje pořizovací dvě stovky. Tak dlouho jsem čekala na výprodej v sekáči (i sekáče mají výprodeje), až byly moje. Na klínu (černém! což je dneska rarita, takže jsem nepokrytě zajásala), černé s bílými puntíky, neuvěřitelně krásné.
A taky neuvěřitelně na hovno. To, co jsem si myslela, že je dřevo nabarvené načerno (struktura a váha tomu odpovídala), byl totiž šikovně udělaný plast. A tak po jednom horkém dni jsem zjistila, že moje levá noha je o něco níž než pravá a našlapuje tak nějak... měkčeji.
Když jsem se doma zula, nevěřila jsem svým očím. Klínek se regulérně roztékal a tlakem nohy shora se úplně zdeformoval. Fotky jsem bohužel nepořídila, protože když jsem se podívala na druhou botu a všimla si, že i tam je náběh na to, státi se medúzou, v návalu vzteku jsem botami flákla do koše. A tahat je ven a dokumentovat se mi potom opravdu nechtělo.
Už na to kašlu. Teď nosím trekovky ke všemu a až vyšetřím korunu navíc, naběhnu do lékárny a koupím si kožené zdravotní sandále. Možná budou poněkud babkovské, ale ať. Aspoň se mi na nohách neroztečou.
Žádné komentáře:
Okomentovat