what more to say

Bylo to řečeno. Již tradičně ve dvou větách. Přesně tam jsme se posunuly. Nemáme co říct. Nemáme si co říct.
Po fiasku v rádiu jsem s tím sekla, ale uběhlo pár tejdnů a jsem zpět. Stýskalo se mi. Bitchbook alespoň z mýho pohledu a úst nekončí. Přežila jsem laryngitidu, rozchod, erupci, přežiju. Když ostatní hází ručník do ringu, někdo musí zůstat. Už jsem tu nechtěla bejt, ale takovou radost vám neudělám.
Otrávily to starosti všechních dní, otrávila jsem to já, nepochopení, upperkomunikace, nechuť s tím něco dělat. Budeme si chvilku hrát na dětičky s bábovičkama v písku. Veselou podívanou. Protože já se za maminkou vybrečet nepůjdu.

A to je konec vážení

Tády dády dá.

Stejně už to skoro nikdo nečetl. Ale abyste to věděli, pokud se nic nezmění, na tomhle blogísku se už nic nového neobjeví.

Bylo nám ctí.

Jsme ostudy

Né teda, že bychom se zrovna styděly za sprostá slova a odhalené podvazky. Měly bychom se stydět za to, že tady nic nepíšeme. Jako kompenzaci prosím přijměte toto video, z dnešního večera.

Nedávno jsem se několika náhodně vybraných jedinců ptala na to, jak si představují dámské jízdy. Tak tady máte zhruba odpověď: